RECENZE FILMU

My, kteří nepodléháme zanášenému komiksovému hypeování, máme problém nevnímat Avengers jako "další rubačku se superhrdiny". To by ale samozřejmě byla chyba. Asi jako kdybychom film, kde se setkají Rumcajs, Křemílek a Maxipes Fík, považovali za běžný večerníček. Kdepak, tenhle kousek představuje pro cílovou skupinu zcela ultimátní popkulturní počin, rovnající se naprostému "must see". Je načase se podvolit?

Avengers stojí na tom, že titulní hrdiny již známe a máme rádi. Samozřejmě musí dojít ke zkratkovitým představovačkám a vysvětlovačkám, ale neumím si představit, že by tak rychle mohlo diváka chytit a zaujmout tolik různorodých postav najednou, pokud by jimi byl zcela netknutý (tomu odpovídá i fakt, že hrdinové bez originů pořád kopou druhou ligu).
Rozehrává se příběh naznačený již dříve, kde figuruje Loki, nevlastní bratr Thora, armáda hnusáků a pár robo-mega-příšer, proti nimž Samulel L. postaví tým těch největších borců světa.
Oproti lhavým trailerům se většinu času pohybujeme na izolované obří (vzducho)lodi, ne v ulicích velkoměsta, ovšem komorní atmosféru nečekejte.
Asi nepřekvapí, že první část, právě ta na lodi, se věnuje spíš hláškám a druhá explozím, to už je u Marvelu standard.
Nejvíc mě zaujalo tření stylu dosavadních originů (retro, sci-fi, fantasy) a hrdinů s jiným slovníkem a odlišnými rekvizitami, kteří se snaží plátno přizpůsobit právě sobě. Souboj o dominanci (který musí samozřejmě dopadnout nerozhodně) se tu vyskytuje skutečně na všech úrovních.

Kladem marveláckého hitu je, že svou roli hraje na jedničku a plní sny fanouškům, jak jen reálně může. Hlášky střídají další hlášky, kamera zabírá skupinky bijců v cool kompozicích a vše, od čeho se to dá očekávat, efektně vybuchuje.
Záporem je, že této své roli Avengers zcela podléhají a do schématu, které se od nich očekává, vklouzávají bezpodmínečně a zcela. Každá vteřina je splněný sen komiksového fanouška, ano, jenže nespočívá krása kinematografie v tom, že umí překvapovat a očekávání převyšovat?
Marvel překvapit nedokáže, vlastně přímo nechce, a Avengers jsou velmi stereotypní a očekávatelní. Navíc jsou zcela prázdní a krom popcornového opojení nevzbuzují žádné emoce (smutek, radost, strach), neobhajují žádné názory a nekážou žádné skutečné poselství. Je to jen přehlídka superhrdinů.

S tímto prohlášením silně kontrastuje vysoké hodnocení, kterého jste si již jistě všimli. "Problém" tkví v tom, že Joss Whedon (na rozdíl od Michaela Baye a Petera Berga) umí neoriginalitu, schematičnost a prázdnotu sobě svěřeného díla velmi dobře rozvrhnout, načančat a prodat. Tvůrce kultovních seriálů Buffy a Firefly má nesporný smysl pro timing jak hlášek, tak i akce a každá minuta působí "ultimátně" - tohle slovo má s Avengers hodně co do činění - a plnohodnotně.
Whedon bojuje i s námětem, který rozhodně není vděčný a jeho potenciál ve skutečnosti není tak velký, jak se zdá. Točit film o zhruba osmi postavách, z nichž každá má zástup fanoušků, jenž něco očekává, není zrovna záviděníhodné. A podle politiky Marvelu musí Avengers všechna očekávání plnit, jinak by je čekal průšvih.
Jak to udělat, aby Thor, Tony a Hulk provádějící masovou destrukci nezesměšňovali Černou vdovu a Kapitána Ameriku, jíž zatím dole na ulici pomáhají babičce z převráceného autobusu? Těžko! Nicméně se vždy daří superhrdinovi předhodit cíl přesně přizpůsobený jeho schopnostem, aniž by působilo nepatřičně, že schopnosti jedněch jsou prakticky neomezené, zatímco druhé ohrožuje i směšný rotační kulomet.
Potud v pořádku. Jenže navozování těchto situací si vyžádalo daň - v podstatě vše ostatní hodit za hlavu.

Dostáváme se zpět k přehlídce. Vše se stává věcí estrády a show. Avengers skutečně nenabízejí víc než velkou atrakci oproštěnou od obvyklých požadavků, které na filmy klademe. Alibismus v praxi, přesně tak. Ta atrakce totiž dozrála do prvotřídní jakosti a plní svůj účel na jedničku. Jakkoli si tedy budeme všechny "objektivní" nedostatky uvědomovat, pořád můžeme té prvoplánové pecce podlehnout.
Dokonce je velmi pravděpodobné, že se tak stane.
Skutečně málokdy se naskytne film, u kterého můžete dvě hodiny tupě zírat na plátno a o ničem nepřemýšlet, aniž by bylo nutné cítit se trapně nebo nedůstojně. Stačí jen smířit se s neměnným, pochopit účel toho všeho a nedělat machry - od toho je to přece Tony.