GOLDIE FILM

Sekci goldies jsem zahajoval Občanem Kanem, zřejmě nejvlivnějším filmem vůbec. Sté vydání jsme oslavili prvním Pánem prstenů, což byl iniciační zážitek pro většinu členů redakce, který nás přivedl k zájmu o kinematografii. Pro dvousté vydání jsem si vytyčil vybrat mainstreamový film nestandardně čerstvý, možná trochu kontroverzní, ale pravděpodobně velmi zásadní pro další generace tvůrců i diváků. Po dlouhé sérii propočtů mi vyšel jediný použitelný výsledek. Avatar Jamese Camerona.

Avatar byl a stále je událostí, jakou jsme neviděli několik desetiletí. Připomněl doby, kdy byly filmy celospolečenskou událostí a na ty zásadní musel vyrazit opravdu každý nehledě na věk, vkus a pohlaví, jinak by se s trochou nadsázky následující měsíce neměl šanci připojit k normální konverzaci.
O výletu na Pandoru se mluvilo v právnických kancelářích i ve fabrice na jogurty. Okouzloval a vtahoval profesory s vysokoškolským titulem i řidiče autobusů. Na rozdíl od podobných obecně známých filmů k této pověsti nepotřeboval roky ani měsíce, ale dny.
Kvalitní filmy mají přitom ve zvyku rozdělovat diváky, je v nich vždy kus elitářství a snahy se vyčlenit. Chytré a dobré snímky poznáme podle toho, že je doceňují právě a jen chytří a "dobří" lidé, nebo alespoň tak to vyznívá. Avatar naopak spojuje, protože zážitek z něj stojí na prvotním úžasu a vtažení do svého světa, jaké kinematografie nevzbuzovala od Čaroděje ze země Oz. Útočí na samotnou podstatu diváctví, touhu objevovat a obdivovat, co nám realita nemůže poskytnout. S filmovou teorií obeznámený návštěvník kina si možná kvalitu Avatara bude moct logicky zdůvodnit, jeho zážitek však bude založený na stejném principu jako někoho, kdo v životě viděl a ocenil jen Forresta Gumpa a Shawshank.

Abychom to neměli tak jednoduché, přes výše zmíněné Avatar svou důslednou univerzální přístupností paradoxně publikum rovněž rozdělil, i když trochu jiným způsobem. Plyne to z trendů, kterým je na hony vzdálený. Dnešní mainstream si zakládá buď na cynismu a sebeshazujícím humoru, nebo na iluzi psychologické hloubky. Zmizely z něj jednoduchost a upřímnost, stejně jako zmizely z reálného světa. Film, jenž se k těmto dvěma ve své podstatě primitivním principům vrací a v duchu Miyazakiho anime nabízí sice propracovaný svět, ale základní a přímo vyřčený příběh, má logicky tendenci popudit diváky, kteří chtějí především "to svoje" a diví se, že úspěch má něco, co nenaplňuje aktuální vzorce, tedy nesnaží se příběh "obohacovat" o komplikovanější prvky.
Avatar je rozhodně chytrý na všech úrovních. Cameron ale nezapomněl, že chytrost může být velmi jednoduchá, což představuje asi největší rozpor jeho vize oproti standardům dnešního mainstreamu. Ten co může, záměrně komplikuje, aby vyvolal potřebnou iluzi sofistikovanosti, jež však ve své průhlednosti může působit spíš negativně.
Málokdo zpochybňuje technickou vyspělost režie. Bylo by nesmyslné tvrdit, že veškerou práci odvádějí počítače. Jak Cameron pracuje s obrazem, je nesmírně vtahující a progresivní, což není zásluha nikoho a ničeho než jeho imaginace spojené s technickou zručností a uvědoměním si svých možností. Stejně plynule jako se pohybuje režisér Cameron ve svém světě se však pochybuje scenárista Cameron při tvorbě příběhu a jeden bez druhého by nemohli existovat. Avatar není vítězstvím formy nad obsahem, jak se často říká, ale dokonalým splynutím obojího, kdy obsah se stává formou a forma obsahem.

Asi se shodneme, že Cameron netočí pro peníze. Krom ohraného argumentu, že na to jich má zkrátka moc, se stačí podívat na jeho vystupování a chování. Ponořil by se někdo na nejhlubší dno oceánu v sebou navržené ponorce, aby si vydělal dalších pár milionů? Trochu nepřesvědčivá představa. Přistupme tedy na pravděpodobnou možnost, že jde skutečně o hračičku, který miluje, co dělá, a umí pro to nadchnout okolí.
Spíš než o peníze za vstupenky mu pak jde o diváky - o to být za svou snahu oceněn spokojeným publikem, za což se na něj asi nemůžeme zlobit.
Proto "konstruuje" nejlepší možné filmy. Například když do Titaniku vložil silnou milostnou linii, protože si podle svých slov uvědomoval, že bez ní to zkrátka nejde. Jeho režie a scenáristika si tedy nezakládají na ústupkům vůči divákům, jak někteří tvrdí, ale na hledání nejlepších a nejfunkčnějších řešení. Pokud tedy Jimovi lze něco právem vytýkat, tak právě honbu za dokonalostí.
Dává proto smysl, že Cameron posedlý stroji a technikou se najednou zhlédl v environmentálních motivech a poučkách o ochraně přírody. Vzhledem k jeho záměru vytvořit celý nový svět to byl opět ten nejfunkčnější motiv, který jeho pomocí rozvíjet.
Osobně je mi poskakování po lesích a objímání stromů dost vzdálené a právě kvůli domnělým new age motivům jsem před premiérou Avatarovi velmi nedůvěřoval a šel na něj spíš s obavami. Po zhlédnutí mě překvapilo, jak přirozeně a uvěřitelně zaláskovanost ke stromům a kamzíkům působí. Avatar by zkrátka nemohl být jiný - jakákoliv změna v něm by narušila precizní stabilitu a souhru všech prvků.

Cameron stvořil svět, který nemůže sloužit jako přímé srovnání s tím naším. Na rozdíl od Země totiž pouto mezi vším živým na Pandoře není dokazováno pouze teorií evoluční příčiny a následku, ale fyzicky existující, měřitelnou skutečností. Zatímco my mluvíme o tom, že vymření jednoho druhu nepřímo zapříčiní strádání dalšího, na Pandoře žije bez nadsázky vše v souladu se vším díky "fialovým svítícím provázkům". Tento posun víry k praxi je zásadní a fyzická celistvost fikčního světa vysvětluje z našeho pohledu příliš zidealizovanou pospolitost zobrazované primitivní kultury a přírody.
Jde o zjednodušení a zvýraznění, proto i základní motiv, zanesení prvku zpoza této pospolitosti - lidstva -, je jednoduchý a výrazný.
Vždy platilo, že filmy založené na audiovizuálním zážitku a údivu z provedení jsou složené z podobně výrazných, ale jednoduše podávaných dějových vzorců. Platí to pro již zmíněnou Miyazakiho práci, z jejíž estetiky si Cameron nebere málo, ale třeba pro Matrix a původní (ne však nové) Star Wars.
Proto nepřekvapí, že jednotlivé postavy nejsou zrovna zajímavé, zásadní jsou až svou rolí v příběhu. Toto je jediný bod, v němž se James Cameron podobá jinému dnešnímu výraznému tvůrci, Christopheru Nolanovi, zatímco ve všem zbylém se tito pánové vzdalují za hranice srovnatelnosti.

Avatar tedy následuje ty nejklasičtější dějové vzorce, od nichž už se Hollywood dávno odvrátil, ale zároveň zastává roli zážitkového milníku. Právě vtažení do děje na základní rovině vnímání je nejsilnější zbraní namodralého opusu a vše, včetně příběhu (až nyní se může bývalý voják volně pohybovat - až nyní může divák zažít, co nikdy nezažil) se tomu velmi správně podřizuje.
Nejzákladnější filmové nadšení tedy prožíváme na základě nejsložitěji produkovaného díla, což lze označit za největší paradox Avatara.
Vznikl dokonalý snímek, který může svou bezchybností iritovat. Rozhodně si však nezaslouží kritiku ohledně údajného hloupého a neoriginálního děje. Děj je totiž jen jedním z prvků a jen jednou z mnoha složek, jíž se filmař může pokoušet rozvíjet. Nutno dodat, že tou nejsnadnější složkou, protože vždycky spíš napíšete něco trochu jiného, než nabídnete audiovizuálně novátorské dílo.
Cameron nešel s davem a Avatar je tak zcela bezbranný vůči cynismu a pozérství dnešní doby, která záměrnou jednoduchost označuje za něco špatného a nevhodného. Osobně by mě velmi mrzelo připravit se o jeden z největších kinozážitků naší generace.