RECENZE FILMU

O Atlasu mraků, novém počinu sourozenců Wachowských a Toma Tykwera, se nejspíš bude mluvit (v zahraničí se tak děje) jako o milníku. Možná zároveň i pseudo-blábolu, ačkoliv mu nemůže být vzdálený víc. Bude se analyzovat k zbláznění a kritici budou mít tendence používat chytře znějící cizí slova a odvolávat se k sto let starým dílům D. W. Griffitha, což bude samozřejmě chvályhodné a přínosné. Mě ale fascinuje, že ačkoliv režiséři dosáhli impozantního opusu, ve skutečnosti se o něm dá přemýšlet zcela jednoduše, bez okázalých gest vlastní pozorovací brilance.

Atlas mraků se, nebo se mi to aspoň zdá, ani na vteřinu nezatváří důležitěji, než jaký je, a nesnaží se stavět na odiv svou formu, jakkoliv by mohl. Proto mu předpona "pseudo" rozhodně nenáleží, ačkoliv v rukou různých "pseudo" lidí se samozřejmě může v něco takového proměnit. Pak si ale vždy vzpomeňme, že nejde o namyšlenost filmu samého, ale pouze jisté sorty diváků, kteří své grafomanii povolují uzdu při každé příležitosti.
Což ovšem neznamená, že by šlo o podívanou pro každého, naopak. Šest příběhů na rozdíl od knihy (přiznávám, nečetl jsem ji, zato jsem četl o ní) protknutých zcela do sebe, v nichž se střídají různě nalíčení, ale totožní herci, vyžaduje po celé téměř tři hodiny značnou pozornost (ani ne tak chytrost, ale pozornost).
Nemá zde smysl popisovat jednotlivé příběhy, řekněme si ale, jak zajímavě se s nimi pracuje. Právě komponování celku dělá z Atlasu mraků skutečně nevšední zážitek.
Příběhy odehrávající se od osmnáctého století po vzdálenou budoucnost díky řazení scén dávají vzniknout dojmu celistvosti prostoru i času, kdy se jakoby celý náš svět soustřeďuje do jediného bodu v jediném momentu. Byl jsem vyrozuměn, že tím se adaptace liší od předlohy, která se nesnaží být komplexním celkem, ale zůstává soustavou více příběhů.

Je možné, že filmoví diváci přestanou tak houfně protlačovat Počátek na pozici geniálně strukturovaného díla, protože v porovnání s Cloud Atlas je ještě víc jasné, že Nolan vyhrává svou bitvu předvedením jediného nápadu, jenž drží celý snímek pohromadě. Což se mi jeví jako něco zásadně snadnějšího, než co pozorujeme zde. Atlas totiž nenabízí "sbírku pravidel", již by nám na začátku někdo odcitoval, ale každá montáž a každý střih jsou svým způsobem bitvou samy o sobě.
Nejsou stanovena žádná vodítka, kdy se dostaneme do jiné časové roviny, není následován zřejmý vzorec. Příběhy se mohou protnout kdykoliv a jakkoliv od vizuálního pojítka po dějové.
A právě nečekanost a všudypřítomnost prolínání na všech úrovních dává vzniknout jedinečnému pocitu komplexnosti, kdy nejde ani přemýšlet o tom, který z příběhů je lepší, který by mohl samostatně fungovat. Existuje jen celek, plnohodnotný a nenapadnutelný, kdy každá kapka pomáhá dotvořit moře.
Proto i přes zdánlivou kupu motivů a myšlenek z filmu vyplývá jediný závěr, jediný pocit, který se zdá ve svém jádru banální, ačkoliv ho nemůžu na poli recenze snadno popsat a vysvětlit.
Což mimochodem naznačuje ryzí filmovost zážitku, kdy slova nedokáží nahradit ani správně doložit dojem z Atlasu, který se zdá sice jasný, ale nelze ho převést do jiného sdělení než "pusť si to a uvidíš sám."

V duchu stejné složité jednoduchosti se nese celý film. Tady rozpoznáváme Wachowské, kteří se vždy odvolávali k co nejjednodušším řešením a přiznali se například, že působivou filozofii Matrixu vytvořili záměrným osekáním původních nápadů na naprosté minimum, čímž je ale zintenzivnili. Tuto část mé recenze asi bude mít tendenci zpochybňovat nejvíc z vás, ostatně se zdá paradoxní mluvit o "nejjednodušším řešení" u jednoho ze strukturou nejkomplikovanějších podobně nákladných filmů za... dlouho.
Jenže výsledek působí až nesnesitelně plynule a hladce, když se na něj skutečně soustředíte. U někoho tak může vzniknout pocit zklamání z podivné bezproblémovosti. Musíme si ale uvědomit, jak složité bylo (tím spíš pro hned tři komunikující režiséry) této "jednoduchosti" v uvozovkách dosáhnout.
Cloud Atlas je tedy možná složitý, ale vnímat ho můžeme zcela jednoduše, díky velmi vkusnému, ale neustávajícímu vedení nás za ručičku stačí mít vůli dívat se.
Což by neměl být problém, protože jde podle očekávání o pastvu pro oči, i když zcela bez akčních scén. V celkovém kontextu pak nemůže být řeč o kýči. Vzhledem k tomu, že se cituje hned několik stylů a žánrů, soudržnost i na této úrovni určitě překvapí.

Soudržnost je základním pojmem Cloud Atlasu. Celý zřejmý záměr směřuje právě k ní. K vyvolání pocitu, že vše souvisí, že všichni jsme součásti jednoho velkého příběhu, ať žijeme kdekoliv a kdykoliv. Když pak na konci pozorujeme planetu Zemi jako malou modrou tečku na obloze, naposledy se nám připomíná toto nahromadění všech událostí do jednoho nehybného bodu. Možná to není nejkomplikovanější myšlenka, vlastně je velmi povrchní, ale neměl jsem s tím problém.
Čím víc o Atlasu přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že ze své podstaty se brání klasickému hodnocení, takže před hloubavými kritiky avizovanými v úvodu stojí tvrdý oříšek. Funguje ve svojí celistvosti, nedělitelnosti a nemožnosti rozříznout jednotlivé vrstvy vyprávění, jednotlivé audio-vizuální prvky. Pokud o něm chceme diskutovat, musíme s ním nakládat vcelku. Skutečně si nemyslím, že má smysl řešit, co říká o boji proti systému, proti nesvobodě, proti předsudkům, pokud o tom všem nebudeme mluvit najednou a pokusíme se to oddělovat a z filmu vytýkat. Vše navíc nasáklo jistou naivitou Wachowských, která by snad někomu mohla vadit, kdyby se v ději začal pitvat.

Cloud Atlas je film, jaký dlouho nevznikl. A vzhledem k nízkým výdělkům a rozhádaným zahraničním kritikách nejspíš ani dlouho nevznikne. Tím spíš byste si ho neměli nechat ujít.
Nabízí se ale vtíravá otázka, jestli důležitý, neobvyklý a inovativní počin automaticky přináší kladný zážitek z jeho sledování. I já si pomůžu Griffithem, když nadhodím, že úchvatná a zásadní Intolerance je divácky prakticky nesnesitelná a vždy taková byla. To si však musí samozřejmě každý zjistit sám za sebe. A rozhodně by nebylo i při mém nadšení upřímné Cloud Atlas hromadně doporučovat. Pro mnohé bude jistě jen bizarní změtí obrazů, kde nejzajímavějším zpestřením bude Hugh Grant ztvárňující mimo jiné černošku a Hugo Weaving asiata, což je část filmu sice nejbizarnější, ale vzhledem k pravděpodobnému záměru tvůrců opět logická.