GOLDIE FILM

Válka z Vietnamu má svoje tři věčné reprezentanty. Kubrickovu Full Metal Jacket, Stoneovu Četu a právě Coppolovu Apokalypsu. Poslednímu jmenovanému se budeme věnovat jako prvnímu (ovšem jistě ne poslednímu) z tohoto velkolepého trojlístku antimilitaristické klasiky. Pravděpodobně proto, že nejvíc vybočuje z válečného žánru. K vylíčení hrůz války přistupuje trochu od lesa. Bojové vřavy tu totiž najdeme jen překvapivě málo a rozhodně nehraje první housle.

Mnohem spíš řešíme vnitřní démony kapitána Benjamina L. Willarda, jenž má spáchat atentát na bývalého válečného hrdinu, nyní někde uprostřed vietnamské džungle hrajícího si na boha. Fascinace člověkem v minulosti zažívajícím stejné hrůzy jako on sám postupně ve Willarovi stoupá. Veškeré "příhody", jimž se stane svědkem na cestě za splněním rozkazu, mu pak slouží jako nápovědy k pochopení na první pohled nepochopitelného plukovníkova šílenství.
Z premisy vyplývá i jedna z mála věcí, které lze Apokalypse vyčíst - linearita a schematičnost. Protože když se nad dějem zamyslíme, parta vojáků jen pluje proti proudu řeky Mekong a potkává různé skupiny lidí, co ve Vietnamu bojují/přežívají z vlastních víceméně nesouvisejících důvodů. S těmi chvíli pobudou, pak si je na svém seznamu návštěv odškrtnou a jedou dál... až za "vytouženým" cílem.

Na první pohled skutečně nic objevného. Tato základní kostra vyprávění působí nezajímavě a ohraně. Na druhou stranu je stejně tak jednoduchá i hlavní dějová linie třeba prvního Kmotra, takže uznejme, že Coppola víc zkrátka nepotřebuje a hloubka i síla Apokalypsy tkví jinde než v samotném příběhu. Ani pointa nespočívá ve zvratech. Jde hlavně o sledování stavu hlavního hrdiny a jeho postupně gradujícího vývoje.
Předmět Coppolova zájmu - Willard - se stává jediným středobodem světa. Veškeré dění je zajímavé jen tím, co zanechává v něm.
Přes veškerou válečnou vřavu, přes všechny ty Pochody Valkýr, se jedná o dopad té nezměrné nelidskosti vyprodukované válkou na konkrétního jedince, jenž se během své cesty dostává do kontaktu s tolika odlišnými pohledy na věc. Máme tu řadové vojíny, čekající kdesi na základně na své rozkazy, následované skupinou kolonizátorů, kteří chtějí jen přežít, a ke slovu se dostane i původní obyvatelstvo, jež žije prakticky mimo válku a vyhlíží svého Boha. Všechny tyto skupiny jsou odříznuté a jejich zkušenosti a informace omezené. A jak se Willard setkává s dalšími z nich, může začít vnímat válku komplexněji než kdokoliv jiný na plátně. Tedy s výjimkou Kurtze.

Jeho "vyšší cíl", původně tak jednoduchý a jasný, se začíná rozpadat a drolit. Čím víc znalostí Willard má, tím méně válce odolává, tím víc ztrácí své hodnoty a zprvu jasné názory. Podobně jako podplukovník Kilgore a jistě i Kurtz. Zatímco druzí dva se s odpovědností a povinnostmi, které je vlastně nezajímají a které nechápou, vypořádali po svém, nás zajímá právě Willardův osud. Skončí jako Kilgore své úkoly dál plnící bez ohledu na cokoliv, nebo jako Kurtz ztratí kontakt s realitou a propadne šílenství?
Proto v sobě poslední dějství, kdy se konečně objeví filosofující Marlon Brando a my můžeme vyloženě cítit, co všechno má hrdina za sebou, co se mu asi honí hlavou, nese obrovskou sílu.
Vše je samozřejmě ošetřeno Coppolovou vytříbenou režií. Technická preciznost jeho děl asi nepřekvapí, ovšem v Apokalypse dosahuje stále větších výšin. A to přesto, že si vysloužila pověst "prokletého filmu". Málokdy provázelo štáb tolik nemocí, nehod, úmrtí. Martina Sheena dokonce postihl uprostřed natáčení infarkt.

Coppola to ale ukočíroval tak bravurně, že ani na jedinou vteřinu nemáme pocit, že by snad situaci nedržel pevně ve svých sebevědomých rukách. Něco takového dokáže jen skutečný režisérský mistr a jeho nechybující preciznost opět budí respekt každou vteřinu. Jako když stařešina vypráví před kmenem svůj příběh. Má neuvěřitelnou sílu už jen proto, kolik úcty vzbuzuje. Pocit důležitosti totiž Apokalypsa dokáže navodit s přehledem - opět další Coppolův trademark. Nahlas vykřikuje "jsem víc než jen film", aniž by to ale působilo povýšeně. Spíš jako konstatování faktu. Vytknout se dá určitě jistý chlad a odstup, ten si ale Coppola ostatně od diváka držel vždy. Proto ale dokáže k životu přivést postavu tak monumentální a nadlidskou, až se zdá nedotknutelná a nezničitelná (asi ne náhodou opět v podání Marlona Branda), tentokrát navíc silně kontrastující s nicotnými vojáky, jejichž životy může utnout i vržený naostřený klacek.

Není to tedy vyloženě na škodu. Hlavně proto, že Coppola zná míru a ví, kdy si ještě s divákem udržuje dostatečný kontakt. V Apokalypse se toho daří docílit i díky hlavní postavě, kterou můžeme považovat za kladnou a "klasicky řečeno" jí držet palce (není to samozřejmě tak jednoduché).
Coppola opět předvedl bravurní práci, kdy na jednoduchou dějovou kostru navlékl tolik emocí a myšlenek, že vzniklo monumentální dílo budící respekt a obdiv. Někomu může být podobná "důležitost především" protivná, ale já musím říct, že zatímco takový Kmotr (jakkoli je výborně natočen a mám ho rád) je v podstatě docela jednoduchým snímkem, který toho zas tolik nesděluje, Apokalypsa dává možnost k zamyšlení a utvoření si vlastního názoru. A to rozhodně není málo.