GOLDIE FILM

Pokud se řekne Woody Allen, mnohým se vybaví právě jeho komedie Annie Hallová. Je to právě tento film, který znamenal zlom v Allenově kariéře. Přinesl mu úspěch za hranicemi domovských Spojených států, zamilovali si ho kritici i diváci. Annie Hallová mimo to přináší Allenova typická témata – vztahy, neurotický hrdina, inteligentní humor, životní moudra, New York... Co jiného by tedy Woodyho Allena mohlo reprezentovat více?

Vznik snímku, jak už to tak bývá, rozhodně nebyl přímočarý. Film byl původně zamýšlen jako moderní podoba rafinovaných komedií Spencera Tracyho a Katherine Hepburnové z třicátých let. Následně měla být natočena komedie, kterou Allen nosil v hlavě. Komedie o trudném dětství hlavního hrdiny, obsahující retrospektivy jeho zpackaného manželství, se měla dokonce soustředit okolo detektivní zápletky (ta se později objeví v Tajemné vraždě na Manhattanu). Nakonec bylo vše jinak. Annie Hallová získala úplně nový kabát a v centru zájmu stanul milostný vztah hlavního hrdiny. Tři týdny před prvním promítáním byl původní název Anhédonia, což znamená neschopnost rozkoše, změněn na nám známou Annie Hallovou a zanedlouho mohl spatřit světlo světa Allenův snímek, který představoval mezník v jeho kariéře. Psal se rok 1977.

Annie Hallová nepředstavuje mezník jen v tom, že se jedná o první Allenův zahraniční úspěch. Kritika si snímek zamilovala natolik, že Woody Allenovi přinesla tři Oscary (nejlepší film, scénář, režie). Porazil dokonce takové režiséry, jakými byli Lucas a Spielberg. Mezi sci-fi snímky vyhrává vztahová Annie. Čtvrtou sošku si odnáší představitelka hlavní role Diane Keaton a Allen přidává nominaci za mužský herecký výkon v hlavní roli. Kromě všeho je Annie Hallová bezesporu mezníkem i proto, že se nejedná o čirou komedii, jaké Allen točil doposud. Umně kombinuje komediální žánr s hořkými tématy, konvenční žánr podává značně nekonvenčně.

Příběh filmu je vlastně úplně banální a jednoduchý. Takový, že bychom si klidně mohli posměšně odfrknout a ptát se, proč se máme dívat na něco, co už jsme stokrát viděli jinde (a určitě nejednou zažili na vlastní kůži). Na dva lidi, kterým to prostě nevyšlo. Jenže to by film do ruky nesměl vzít Woody Allen a udělat z toho něco nevídaného, a to hlavně díky nezvyklým postupům a přemíře režijních nápadů. Že se nejedná o žádný konvenční snímek, nám musí být jasné od samého počátku. Hlavní hrdina představovaný Allenem (jak typické) promluví přímo do kamery. Úvodní monolog je surrealistický a umně sestříhaný. Prozradí nám konec snímku, ale divákovi to nevadí, protože tuší, že se bude dít něco nevídaného.

Allen z nás dělá účastníky svého filmu tím, že mluví do kamery, vypráví nám vtipy a diskutuje s námi o svém názoru. Jednoduchý a prostý příběh tak rozehrává do neuvěřitelné série postřehů ze života, které se můžou týkat každého z nás. Postavy v současnosti pozorují své předobrazy v minulosti, hodnotí se. Zapamatovatelná a ikonická je scéna ve frontě do kina. Alvy Singer (Woody Allen) stojí s Annie a za ním chlapík přednáší své názory tak nahlas, že to neurotika Alvyho rozčiluje. Postupně se přesunou ke kameře, oba oslovují diváky a chlapík se začne navážet do mediálního vědce Marshalla McLuhana. Vtom Allen popadne někoho za límec a z prostoru mimo záběr samotného McLuahana vytáhne a ten nám řekne, jak to tedy s jeho teoriemi vlastně je. Vedle skutečného McLuhana se ve snímku objeví herci z filmu Kmotr, spisovatel Truman Capote v narážce, že ten chlapík vyhrál soutěž dvojníků Capoteho, poprvé i budoucí herecká hvězda Sigourney Weaver.

Naprosto ikonická je však scénka s humrem. Annie a Alvy se chystají uvařit humry k večeři, Alvy se jich ale tak trochu štítí, a proto se humři vesele prohánějí po kuchyni. Jejich neopatrné a odtažité zacházení s nimi, jejich přehazování může symbolizovat několik věcí, například strach ze skutečných vztahů a života, může to předznamenávat neurotické povahy obou. Allen často využívá cézury čili rozděleného plátna, ale ani ta není obvykle podána. Ač se na obou stranách odehrává úplně odlišná situace, postavy komunikují s postavami v jiném plánu jako by se nechumelilo.

Annie Hallová je konverzační film, což je silný aspekt samotného Allena. Scénář je do detailu propracován, mnohé hlášky a situace zlidověly. Kdo by neznal výrok o masturbaci – sexu s někým, koho mám rád. Humor je inteligentní, suchý a břitký, dialogy mají spád a jsou výborné. Sem tam je vše okořeněno židovskými vtipy. Allen měl jako tradičně dokonalou kontrolu nad celou výrobou filmu, Annie Hallová je jeho osobním filmem se vším všudy. Přináší typická témata, jak už bylo řečeno výše. Kromě toho je tady až nápadná podobnost s jeho skutečným životem a vztahem k představitelce Annie Hallové, Diane Keaton. Vždyť ona sama se původně jmenovala Diane Hall a její přezdívka byla Annie. A Woody Allen se tomuto tvrzení může bránit jak chce, stejně každý tuší, že je to film o něm a Diane, o vztahu dvou neurotiků, kteří se k sobě hodí tak moc, až spolu nemohou být.

Moderní a ztřeštěná komedie zabarvená psychologií navíc díky Diane Keaton vytvořila nový styl v oblékání – ženy začaly po vzoru Annie nosit mužská saka, kravaty. Allen tady sloučil psychologické problémy obyvatel velkoměsta, filozofii i narážky na Freuda s poctou evropským filmařům i americké filmové tradici. Ač celou dobu víme, že těm dvěma to prostě nevyšlo a že oba hrdinové jsou neurotici, film není depresivní. A na konci prožijeme jakési smíření, že takhle to mělo být.