"Horor" bez strachu

Moc dobře si pamatuju nadšené hýkání o „nejstrašidelnějším filmu všech dob“ z doby, kdy Annabelle přišla do kin. Známí vyprávěli, jak se u toho strašně báli, a jak měsíc pořádně neusnou. Logicky jsem si svá očekávání nastavil pořádně vysoko, přece jen, Conjuring mám fakt rád, ty duchařiny jsou naprostou špičkou ve svém žánru - i přes rozpačité hodnocení... Annabelle by měla být stejná pecka, ne?! Kor když má tu hnusnou panenku...

Ta hnusná panenka je ale to jediné, co je na filmu skutečně děsivé. Jinak ale strach nečekejte. Annabelle staví na otravných laciných lekačkách, z nichž za něco stojí tři. Jinak jde o neskutečně prázdnou vykrádačku všech možných hororových klišé, v unylém hávu s prkennými a směšnými herci. Atmosféru tu nikdo nestaví, bát se nebudete - lekačky stojí navíc na zvuku, jelikož kdyby vám někdo pustil Rychlou rotu se stejnými zvukovými efekty, taky se leknete, ať se na obrazovce děje co chce.

„Horor (z lat. horror – hrůza, zděšení)[1] je umělecký žánr, jehož cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu.“
Annabelle nepostupuje ani podle základního žánrového pravidla, jelikož strach a děs v ní skutečně nenajdete. Je to prázdná sleď lekaček, se vskutku debilním scénářem, který je tak nesmyslný, až z toho bolí hlava - někdy od půlky jsem z toho měl fajnovou komedii.
Prvních pár minut je fajn, především kvůli divákovým očekáváním, ovšem jakmile se objeví neuvěřitelně zábavná a směšná scéna se dvěma vrahy, z Annabelle se stane jakási odnož Chucky, z nadějné duchařiny to sklouzne do trapného hororového céčka s imbecilními postavami, stupidním scénářem, katastrofálními herci a zoufale předvídatelnými lekačkami.