RECENZE FILMU

Joe Wright je režisér často vynášený do nebes. Osobně v jeho tvorbě (především Pýcha a předsudek, Pokání, Hanna) vidím až moc zásadních "ale" na zasloužené kanonizování, přesto tenhle Londýňan rozhodně dokáže zaujmout a fascinovat. I když spíš povrchem svých výtvorů než jejich hloubkou. Dokonalým příkladem toho, co umí nejlépe (i toho, co naopak naprosto nezvládá), se nyní stává Anna Karenina.

Tolstého opus jistě znáte, možná jste ho někdy četli, viděli v divadle nebo sledovali některou z mnoha filmových adaptací. Příběh o ženě, která zahodila své manželství, pověst i společenské postavení kvůli náhlé lásce, jen aby nakonec zjistila, jakou chybu udělala a byla donucena k radikální tečce za svými skutky, však nikdy nebyl ztvárněn takto.
Wright volí silnou divadelní stylizaci, kdy se značná část filmu odehrává na jevišti (či v hledišti) divadla, jež surreálně zastupuje úřady, tančírny, nádraží, závodiště i moskevská náměstí. V rámci této volby není překvapivé, že se najednou rozrazí opona a za ní se odkryje velká zasněžená louka.
První hodinu snímek neustálým pohybem na všech úrovních zcela vtahuje. Vše se děje v rychlosti, jakoby bez přestávky. Někdy se v dlouhém nepřerušovaném záběru za stále probíhajícího děje složitě mění lokace a kulisy na pódiu, zatímco postavy mezi tou ryzí kinetikou obdivuhodně ladně "tančí" vstříc další mu obrazu.
Vždy, když se ve filmu někdo zastaví, nebo se nedejbože posadí, aby spustil obyčejný dialog, začíná změna tempa vzhledem k neměřitelné dynamice zbylých scén okamžitě působit nepatřičně a staticky. S čímž Wright bohužel nevydrží bojovat a film se v polovině začíná hroutit sám do sebe.

Ve chvíli, kdy totiž končí možnost samoúčelně, i když nádherně vodit diváka za nos a nastupuje naopak nutnost odvyprávět příběh (velmi tlusté) knihy, začíná Wright zoufale tápat. Jako by nestačilo, že dějově Kareninu osekal (dal osekat) na naprosté minimum, i to minimum se leckdy ztrácí v načančaném audiovizuálním obalu.
Jakmile začneme uvažovat o citech, emocích, motivacích, poselství, nemá dílo šanci uspět.
Už jen proto, že Keira Knightley je fyzická herečka, ne charakterní, jakkoliv by zřejmě ráda. Její povrchní hrdinka nedokáže své vzplanutí vůči naondulovanému Aaronu Taylor-Johnsonovi obhájit ani za mák. Apatie Juda Lawa vůči všemu dění není vysvětlena o nic lépe. Vše sklouzává k teatrální přeplácanosti a laciné červené knihovně, jíž Tolstého předloha dozajista není. Veškerý společenský či politický přesah se smrskává na banální metaforu jeviště, což "není mnoho".
Vzhledem ke zvolené stylizaci se naštěstí přepjatost a prázdnotu příběhu daří celkem obstojně maskovat. Wright opět do jisté míry opíjí rohlíkem. Když se nad tím zamyslíme, není na tom nic špatného.

Proti Karenině by se tedy jistě šlo vzepřít a odmítnout ji, jako někteří ze stejných důvodů odmítají další Wrightovu práci. Rovněž ale není těžké té bohaté hostině, i když možná instantní, podlehnout. Alespoň na okamžik.
Ani s přistoupením na značnou vyhraněnost zážitku však nemáte vyhráno. Jak jsem již zmiňoval, druhá polovina zásadně ztrácí tempo i množství Wrightových nápadů, jak odvést pozornost. Není to, jak by se nabízelo, naší přesyceností, ale skutečně menším prostorem vylhávat si další nadprůměrné dojmy čistě montáží pohybů a akcí. Právě proto, že nyní musí režisér věnovat až příliš času ve všech ohledech nedostačujícímu příběhu. Ten obstojí pouze jako nutné lešení podpírající všechny ty vizuální bonbónky, takže když bonbónky docházejí, mizí i náš zájem.
Takové zacházení s jednou z největších klasik světové literatury může někomu přijít právem nedůstojné až kacířské, ale já osobně s ním nemám problém. Počkejme raději, co udělá Luhrmann s Velkým Gatsbym, až pak suďme.

Anna Karenina je vhodná k návštěvě kina, a to prakticky pro kohokoliv. Víc samozřejmě potěší diváky sběhlejší ve filmové technice, kteří ocení náročnou choreografii vybraných scén, ale zážitek z ní jistě neunikne žádnému pozornějšímu člověku.
Vrcholu možností dosahuje ve chvílích, kdy se pod libovolnou záminkou dostává do pohybu. Protože pohyb je nejsilnější veličina, již zde nalezneme. Pokud se ale film v jakémkoliv slova smyslu byť na okamžik zastaví, začíná se zážitek rapidně snižovat. A ke konci už Wright bohužel spíš pokulhává.
Vůbec celé čekání na vlak v druhé půli mě velmi zklamalo. Závěr Tolstého románu každý kulturně alespoň trochu gramotný člověk zná, takže nemůže překvapit. Tím spíš má být vypointovaný a opodstatněný. Jeho zobrazení zde se však moc nepodařilo.
Když se hrdinka navždy zastaví a je jasné, že už se nikdy nebude moct znovu v nějaké úchvatné kamerové kompozici rozpohybovat, dochází nám totiž, jak strnulá vlastně Anna Karenina celou dobu byla.