GOLDIE FILM

Po spoustě vážnějších filmů nastal čas podívat se zase na něco více odlehčeného. A kvůli zachování žánrové pestrosti je to také ideální doba na představení si dalšího zásadního muzikálu. Vydáme se do Hollywoodu a 50. let minulého století. V té době tamějšímu systému ještě vládla studiová produkce a rovněž se stabilně objevovalo několik tradičních žánrů. Právě muzikál patřil mezi zavedené a oblíbené. Otcem moderních muzikálů byl bezesporu Vincente Minnelli, mistr tohoto žánru, který byl zároveň až na pár výjimek věrný studiu MGM a stvořil několik památných filmů. Američan v Paříži, o němž dnes bude řeč, je vůbec nejúspěšnějším muzikálem v historii kinematografie.

Klasickým americkým žánrem je muzikál a klasickým muzikálovým režisérem pak Vincente Minnelli. Jak je z jeho jména patrné, americký režisér měl italské předky, a to kočovné divadelníky. Rodinná divadelní tradice se pak nutně promítla i do Minnelliho profese. Od divadla se Vincente Minnelli postupem času dostává ke kinematografii, přičemž jsou divadelní kořeny patrné i v jeho filmech. Průkopník snového baletu měl vždy svou vlastní autorskou vizi, která je v jeho snímcích znát, činí je jasně rozpoznatelnými. Důležitá pro něj byla předkamerová realita a její podoba neměla v Hollywoodu konkurenci. Minnelliho filmy se nesly v duchu optimismu, estetična, krásy a barev. Kostýmy, dekorace, to všechno souznělo s tancem, výtečnou choreografií a celkovou náladou jeho filmů. Američan v Paříži v tomto směru není výjimkou.

Příběh je vzhledem k žánru naprosto adekvátní. Sám o sobě by sice zřejmě neobstál, byl by přinejmenším obviněn z kýčovitosti, přílišného optimismu, přemíry cukrkandlu či šablonovitosti, ovšem v kontextu nakonec vše sedí, jak má. Romantická rovina zde hraje prim a v kombinaci s Minneliho rozjuchaným stylem nepůsobí nijak křečovitě nebo nepatřičně. Hlavním hrdinou filmu je americký pouliční malíř Jerry Mulligan, jehož ztvárnil sám Gene Kelly. Přátelí se s koncertním pianistou, který je permanentně nezaměstnaný. Ten se zase přátelí se zpěvákem Henri Baurelem. Vztahy se zamotají, když do děje vstoupí dvě ženy – bohatá mecenáška se smůlou na chlapy Milo Robertsová a mladičká prodavačka parfémů Lisa Bouvierová. Milo se rozhodne sponzorovat Jerryho a zároveň se do něj bezhlavě zamiluje. Ten se však zakouká do Lisy. A aby toho nebylo málo, Lisa je zasnoubená s Henrim. Jejich vzájemný vztahový propletenec není postavám znám, zato diváci od počátku vědí vše. To je pak zdrojem mnoha komických situací a scén.

Tři mužští hrdinové se na začátku filmu a v určitých okamžicích stávají i jeho vypravěči. Každý z nich postupně vypráví o sobě, svém životě, zájmech. Činí tak s jistou dávkou ironie v hlase, neváhají si ze sebe dělat legraci, tudíž hned z úvodu dostane Američan v Paříži příjemný humorný nádech, něco navíc. Když pianista Adam Cook předává slovo Henrimu, použije Minnelli jednu z mnoha formálních vychytávek, které snímek zase trochu povyšují. Oba vypravěči si jakoby předají slovo, jejich představení se na sebe vzájemně navazují, vše vypadá, jako bychom byli svědky rozhovoru. Minneli navíc použije subjektivní kameru, tudíž se na pařížskou ulici najednou díváme očima třetího hrdiny. Tyto i další hry s kamerou, zvukem, střihem a jinými složkami působí uvolněně a diváka prostě musí potěšit.

V popisu zajímavých scén bych mohla pokračovat. I když se oprostím od tanečních kreací a jiných muzikálových čísel, naleznu jich více než dost. Minnelli několikrát využije zrcadel, aby učinil záběry zajímavějšími. Sáhne k obrazu v obraze a interesantním způsobem ilustruje rozhovor o Lise. Když Henri Adamovi popisuje, jaká je, vyjmenovává mnoho Lisiných vlastností. Ty jsou znázorněny obrazem. Lisa je jeho hlavní doménou. Pomocí tance, rekvizit, vzezření včetně oblečení ony vlastnosti vyjadřuje. Za zmínku samozřejmě stojí i závěrečná scéna. Je jakýmsi vrcholem celého filmu. Skoro dvacetiminutová baletní sekvence je sestavena z několika scén, z nichž každá odpovídá stylu jednoho významného francouzského malíře, například Toulouse-Lautreca. Její choreografie je výtečná, navíc v ní jsou patrné některé Minnelliho inspirace – balet, malířství, divadlo.

Choreografie a tanec jsou v Minnelliho snímcích důležité. Jsou to aspekty, které byly i u Američana v Paříži oceňovány asi nejvíce. Velkou zásluhu na tom má Gene Kelly, tanečník, choreograf i představitel hlavní role v jednom. Celkově je ale Američan v Paříži dokonalou ukázkou souhry více složek, nejen Kellyho choreografie. Mezi ty další patří Gershwinova hudba a Minnelliho režie. Snímek je ostatně sestaven tak, aby hudba i tanec vynikly. Myslím, že se to daří.
V jistém ohledu působí Američan v Paříži trochu jako Prázdniny v Římě s prohozenými mužskými a ženskými rolemi. Stejně jako ve Wylerově romantické komedii, i zde hraje město důležitou roli. Paříž je další hrdinkou filmu. Minnelli pomocí kontrastů vytváří další roviny snímku. Konfrontuje různé hudební styly. Jazz představuje něco nového, moderního, proti čemuž se starší generace bouří. Na druhé straně barikády stojí valčík, klasická hudba. Tímto se do povědomí dostává i kontrast měst. Paříž je moderní a Vídeň stará a tradiční. Minnelli dále skrze film paroduje zálibu americké ztracené generace v obdivu pokleslé francouzské kultury. Zkrátka a dobře: není to obyčejný muzikál s romantickým příběhem v centru dění. Tento film má mnoho aspektů, díky nimž si ho prostě musíme vážit. Není pak divu, že si odnesl šest Oscarů a v kategorii nejlepší film porazil takového rivala, jakým byla například Tramvaj do stanice Touha.