GOLDIE FILM

Blíží se léto, prázdniny, tak proč si nadcházející čas nezpříjemnit jedním z nejpozitivnějších filmů, jaký kdy byl natočen? Amélie z Montmartru v roce 2001 diváky nadchla a okouzlila. Troufám si říct, že baví dodnes a v hledáčku filmových fanoušků bude snad navždy, protože prostě ukázala tak známou, jednoduchou a přitom nepolapitelnou „věc“ jako je láska naprosto nekonvenčním způsobem. Zamilovat se je možná jednoduché, ale nalézt ten správný rytmus, který by obě tlukoucí srdce navždy spojil, je úkol nesmírně obtížný. Amélie navíc není jen tak někdo a režisér filmu není jen tak nějaký režisér. Snímek totiž dokázal přetvořit v barevnou, hravou, ba až surrealistickou podívanou.

Jean-Pierre Jeunet je režisér nekonvenční stejně jako jeho filmy (když pominu jeho přešlap v podobě Vetřelec: Vzkříšení). Ukazuje nám značně fantaskní a podivné světy, jejich zvláštní obyvatele. Amélie z Montmartru by se mohla jevit jako výjimka, vždyť děj se zde odehrává v současné Paříži. To je však omyl. Hlavní hrdinka Amélie by se mezi podivíny (v dobrém slova smyslu) mohla ihned zařadit, obraz Paříže je také jiný, než jsme doposud mohli vidět. Současné hlavní město Francie je transformováno do podoby, která divákovi asi navždy utkví v paměti – různorodé efekty jej zobrazují jako metropoli barevnou, pozitivní, nadreálnou.

Amélie je mladá tmavovlasá dívka s velkýma, vykulenýma očima. Obyvatelku Paříže charakterizuje také její povaha. Okolní svět ji fascinuje, a protože má srdce na dlani, rozhodne se všem kolem sebe zpříjemňovat životy, jak jen to jde. S invencí sobě vlastní šíří dobro do všech koutů města. Křehká, nesmělá a uzavřená dívka má ale v podstatě obyčejný život, jemuž se vymyká snad jen maminčina kuriózní smrt. Jednoho dne však nalezne krabici s předměty, která patřila původnímu majiteli bytu. Rozhodne se onu osobu vyhledat. Právě tento fakt je pro ni impulsem, díky němuž začne konat dobré skutky. Podivínská Amélie, která doposud žila poměrně stereotypním životem ve čtvrti Montmartre, se při svém putování zároveň zamiluje a začne bojovat i o své štěstí...

Co dělá tento film tím, čím je, je určitě, kromě promyšlené režie Jeuneta, představitelka Amélie Audrey Tautou. Své hrdince vtiskla nezaměnitelnou podobu a především duši. Přesně odhadla míru, díky níž Amélie vypadá jako éterická bytost z jiného světa, ale současně působí milým, možná trochu naivním, ale i přes svou povahu uvěřitelným dojmem. A tím vším divákovi ulehčuje identifikaci s hlavní hrdinkou. Prostě nelze než jí nefandit a nedojímat se nad jejím osudem. Leda byste měli srdce z kamene.

Odstavec jsem věnovala Audrey Tautou, musím proto aspoň jeden věnovat také režiséru Jeunetovi. Jeho vize byla naprosto promyšlená, což je také jeden z důvodů, proč film tak skvěle působí a funguje. Styl vyprávění je originální, vtipný a strhující. Dokladem toho je již úvodní scéna, kdy je nám nejprve řečeno spoustu v podstatě nepodstatných detailů. Jsou to však ony, které dotvářejí atmosféru snímku. Zamlžená, dozlatova laděná kamera ukáže pařížskou čtvrť Montmartre a komentář nám postupně představuje další a další detaily, při nichž s oblibou používá metafory. Zatímco sledujeme muže, který se vrátil z pohřbu svého přítele a gumuje v adresáři jeho jméno, vypravěč zmiňuje, že právě byla počata Amélie, naše hlavní hrdinka. Posléze vidíme Amélii v dětství a pak jedno z nejkouzelnějších představení hlavních postav. Dozvíme se o jejich oblíbených i neoblíbených věcech, kreslená šipka nás přitom upozorňuje na zajímavé detaily, hrdiny sledujeme při jejich typických činnostech a nemůžeme se ubránit pocitu, že každá postava je svým způsobem potrhlá. Už v dětství se tak začíná formovat Améliina zvláštní osobnost.

Ve filmu je důležitá režisérova práce s mizanscénou, tedy předkamerovou realitou. Z mnoha střípků, detailních záběrů skládá obraz magického světa, v tomto případě Paříže. Atmosféru navodí také tklivé zvuky harmoniky. Prostě slyšíte jeden tón a hned víte, o jaký film či město se jedná. Tak charakteristické. Neuvěřitelně syté barvy, všudypřítomná žlutá, zelená a červená dodávají filmu ten správný nádech a taky trochu retro výraz. O vševědoucím vypravěči jsem už mluvila výše, jeho poznámky jsou trefné a úsměvné. Postavy komunikují přímo s divákem (vzpomeňte například na Woodyho Allena), sem tam ožijí stejně jako obrazy a věci, jen aby nám něco sdělily (tady si zase vzpomeňte na úvodní scénu v komatu ležící sousedky). Zkrátka a dobře, Amélie z Montmartru je vřelý, pohádkový, barevný a hravý snímek. Úvod vás uhrane a pak už se necháváte unášet Paříží a epizodami Améliina života stejně jako parník na Seině. Takto pozitivní film, který pohladí na duši, aby dnes člověk pohledal. No a k tomu všemu připočtěte nadsázku a černý humor.

Snímek Amélie z Montmartru se stal veskrze úspěšným. Režisér Jeunet si jím tak trochu napravil pověst a vrátil se díky němu ke svým dávným filmařským kořenům a ke své poetice. Film se zalíbil divákům a kritice, jež ho nominovala na pět Oscarů. A i když nakonec Amélie odešla s prázdnýma rukama, diváci si jí všimli, a to je hlavní. Dodnes tedy Amélie boduje ve spoustě žebříčků a kinematografie díky ní získala dílo, bez něhož by nebyla, čím je.