GOLDIE FILM

Dnes slaví nádherné osmdesáté narozeniny herečka Ellen Burstyn. Dáma, které se i přes její nesporné schopnosti nepodařilo prosadit mezi hollywoodskými celebritami a zástupy fanoušků na ni před jejími vchodovými dveřmi nikdy nečekaly. Měla zkrátka smůlu na "velké role". Byla na ně nejspíš moc přirozená, nestrojená a buďme upřímní, není to zrovna krasavice. Nebo měla prostě špatného agenta, kdo ví? V goldies jsme už chválili její strhující výkon v Requiem za sen a vzpomněli jsme na ni i u Vymítače ďábla. Životní (a oscarovou) rolí pro Ellen ale zůstává Alice už tu nebydlí od Martina Scorseseho. Snímek, kterým se dnes skrz naskrz kultovní režisér poprvé dostal do povědomí širší veřejnosti.

Narozeniny Burstyn přicházejí ve vhodnou dobu. V goldies jsem se během posledních týdnů (a kolegyně Aleee už v minulosti) věnoval šedesátým letům a období evropských nových vln. Nový Hollywood s nimi nesdílí jen přídomek, ale i společné cíle a kořeny. Vychází z nich. Vlastně jde o jediný moment od nástupu zvuku, kdy se Hollywood v podobné míře něčemu přiučil od Evropy, obvykle je tomu naopak.
Do období symbolizovaném "filmovými spratky", tedy Martinem Scorsesem, Francisem Fordem Coppolou, Stevenem Spielbergem a Georgem Lucasem (taky se vám zdá v dnešním kontextu až ironické, že tito filmaři byli dříve "jedna parta"?) Alice skvěle zapadá, i když ho nepřijímá bezvýhradně.
Už jen proto, že hrdinka proti ničemu nebojuje ani nečiní velká gesta nově nabyté svobody, "pouze" se snaží zaopatřit svého syna a svoboda jí je spíš na obtíž. V podstatě jde o aplikaci ideálů nového Hollywoodu do reálného života.
Zní to paradoxně. Alice totiž pro mnohé představuje ten méně realistický novohollywoodský počin, kde ustupuje syrovost a pravdivost na druhou kolej. Diváci zvyklí na to, že Scorsese neváhá své hrdiny na konci filmu ukřižovat na železničním vagóně, zkrátka brali rodinné drama jako vyměknutí.

Přibližme si děj. Alice Hyatt, žena někde mezi třicítkou a čtyřicítkou, matka od rodiny, žije svůj hořko-sladký maloměšťácký život tak, jak se od ní očekává. Pečuje o svého buranského manžela i hyperaktivního synka, stará se o domácnost, vaří, uklízí. Ambice na zářivou pěveckou kariéru ji dávno zcela opustily.
Chápeme, že musí přijít vzpoura! Alice si ji však nevybírá, je k ní dotlačena tragickými událostmi - manželovou nešťastnou smrtí. Hrdinka tedy prodává dům a přebytečný majetek, syna se zbylými věcmi naloží do auta a vydává se na cestu za lepšími zítřky a uměleckým comebackem.
Cestu plnou štěstí, smůly, naděje i deziluze...
Oproti jiným Scorseseho počinům jde skutečně na první pohled o film velmi "měkký". V podstatě příjemný, vtipný a milý. I zde se nachází spousta konfliktů a nesplněných snů, nikdy ale nedojde k ničemu byť vzdáleně podobnému vyhrocenosti Zuřícího býka či Taxikáře.
Pointou se stává jednoduchá, ve své podstatě však tvrdá poučka, že štěstí najdeme jen tehdy, když si uvědomíme, co realistické je, a co už není. To může být i klíč k pochopení Alice.

Dojem o měkkosti a povrchnosti vzniká pouze naší neschopností oprostit se od klasického zkratkovitého filmového vypravování, kde se vše zveličuje, aby to působilo silněji. Když například vztah mezi matkou a synem není na nože, máme tendenci si myslet, že je zobrazen slabě a příliš mile. Jenže život není tak hysterický, že "pouze nenávist se počítá". Alice už tu nebydlí se typickému hrocení emocí, na němž není nic špatného a Scorsese sám ho mistrně využívá jindy, tentokrát vyhýbá, čímž působí docela zvláštně. Dalo by se říct, že film některým připadá povrchní proto, že se vyhýbá obvyklé filmové povrchnosti, většinou nezbytné pro odvyprávění příběhu v značně omezeném čase.
Po všem tu musíme víc pátrat. Musíme umět ocenit pouhé náznaky emocí, ostatně ani ve skutečnosti není vždy vše odhaleno a vyřčeno. Většinu času obdivujeme pohodový vztah Alice s jejím synem Tommym, abychom jen v náznacích sledovali její bezradnost a jeho hledání se.
Nerad bych ve vás vzbudil dojem nějakého moderního realistického sociálního dramatu, stále jde o hollywoodský žánrový film. Oproti dnešnímu pojetí filmového realismu (třeba Fish Tank) Alice nabízí stále mnoho zkratek, přesto v kontextu doby a cílů zvládá svůj záměr skvěle.

Především díky prvotřídní Burstynové a bezchybné herecké symbióze s jejím filmovým synem Alfredrm Lutterem. Silná "chemie" mezi dítětem a jeho opatrovníkem snese srovnání s tou v Chaplinově The Kidovi a... no vlastně mě víc nenapadá. Jejich vztah působí přesvědčivě, nenuceně, přesto je velmi zábavné sledovat tyhle dva spolu komunikovat. Jsou zdrojem pro mě velmi příjemného humoru, který však nijak nestojí v cestě dramatu. Rozhodně nejde o pelíškovský model sranda/smutek podle nálady režiséra - spíš se dá říct, že hrdinové jsou sice vtipní lidé, ale situace, do nichž se dostávají, jsou veskrze seriózně pojaté. Další věc, pro kterou trpí pověst Alice už to nebydlí neprávem.
Předsudky souhlasí, pokud dokážete vytahovat emoce jen z filmů vypjatých a hnaných na okraj. Ačkoliv proti tomuto klasickému kupení emocí nic nemám, většinou naopak filmům prospívá, plně doceňuji Scorseseho netypicky umírněnou, pro mě však přesvědčivou a "životnější" Alici.