GOLDIE FILM

Být divný je moderní. Až nesnesitelně. Jako by "mít nějakou úchylku" bylo kladem, jenž musí být vystaven na obdiv. V časech facebooku se prostě potřebujeme nějak extrémně odlišit. Ať už mezi takové lidi, kteří si přejí vymykat se, patříte, či ne, měli byste dozajista znát pána, jenž byl podle zmíněného principu cool už před třiceti lety, kdy před kamerou snědl svojí botu. Pána, o jehož psychické zdraví se dost možná obává i Lars von Trier. To je Werner Herzog - režisér, za jehož zplození cítí Něměcko svou největší kolektivní vinu.

Úvodní odstavec jsem si nemohl odpustit, protože jméno tohoto podivína stále nezná překvapivě velká část publika, takže si zaslouží pořádné entrée. Možná jste ale narazili na jeho novější snímek Špatnej polda. Ti, kteří Herzoga do té doby neznali (a proč se nepřiznat - patřím mezi ně) měli smůlu, protože naskočit do jedoucího herzogovského vlaku je "o hubu" (v mé recenzi jisté zmatení poznáte). To už je holt Werner Herzog. Jeho kousky jsou komplikované, chaotické a velmi podivné, rozhodně pak pro nově příchozí. Abychom je pochopili lépe, musíme začít hezky od začátku.
O rok později, posilněn o několik zářezů z Herzogova seznamu, se tedy cítím značně moudřejší. Zdá se mi proto rozumné v goldies začít jedním z jeho starších a "umírněnějších" kousků, který má co říct i méně znalému divákovi. Ani zčásti historická, zčásti fiktivní výprava do peruánské džungle ale nebude snadným oříškem.

Aguirre, hněv boží je i přes jeho menší obecnou známost zásadním snímkem už jenom tím, že inspiroval Coppolu v Apokalypse (otevřeně) a jistě i Gibsona v Apocalyptu a Mallicka v Novém světě. Je to film s úžasnou výpravou, jenž nás za pomoci kontaktní kamery vtáhne přímo do dění a bez větších příběhových zákrut anebo komplikací nás zamaže špínou a na těch devadesát minut nám vnukne trochu toho černého kašle, úplavice a blouznění. Stane se skutečně jedinečným diváckým zážitkem, kdy vše jak na trní sledujeme a tajíme dech. Příběh o kolonizaci, dominanci, chtíči a všemocné přírodě k tomu vybízí nejednou.
Velkou zásluhu si může samozřejmě připsat Kinski - Herzog věděl, proč si ho chce udržet za každou cenu. Šílenství v jeho očích jen těžko snese srovnání s jakýmkoliv jiným hercem, leda Jackem Nicholsonem v nejlepších letech. Bez přehánění se dá říct, že právě jeho postava, ambiciózní Aguirre, fascinuje diváka na stejné úrovni, jako to dokáží nezkrotné peřeje a do nebe čnící skály.

Filmy Wernera Herzoga si mnohem víc užijete, když budete znát trochu té "kaše" kolem. Jejich vznik totiž často bývá stejně tak fascinující a bizarní jako ony sami. Klaus Kinski, Herzogův dlouholetý dvorní herec, už měl například během natáčení pana kolegy a jeho vrtkavé povahy natolik plné zuby, že se s ním několikrát porval a hrozil odchodem. Herzog řekl, že když to Klaus udělá, zabije buď jeho, sebe, nebo oba. Dodnes tvrdí, že to myslel smrtelně vážně.
Vypjaté vztahy pouze osmičlenného filmařského štábu, jehož podmínky nebyly lepší než ty hrdinů filmu, se naplno odrážejí na plátně a neustále nasupený Kinski tak možná právě proto podává jeden z nejfamóznějších "kukučových" hereckých výkonů (pracovní název pro herectví založené na zamračeném pohledu). Jistě, Aguirre je výborným filmem i sám o sobě, ale znát jeho pozadí je skutečně velmi vděčným dochucovadlem.

Pro někoho zůstane Aguirre jen bizarním dobrodružným snímkem. Jak tomu tak ale u Herzoga bývá, i v něm se skrývá obrovská hloubka. Jistě by bylo možné vytvořit několikastránkový rozbor postav a motivů hned z několika úhlů - stačí jen otevřít oči a vnímat. Herzog dokáže onu hloubku dostat prakticky kamkoli - většinou na poli velmi obdivuhodných 90/100 minut. Stejně tak tentokrát. Od toho už tu ale goldies nejsou, dumat nad obsahem filmu samého už bude vaše práce. Já můžu jen smeknout před Wernerem, popřát mu dobré (psychické) zdraví a doufat, že nás ještě zblbne mnohokrát. Ostatně již zmíněný "Špatnej polda" a "Synku, synku, cos to proved" naznačují, že na rozdíl od jiných Herzog neztrácí grády ani v takřka sedmdesáti letech.