RECENZE FILMU

Musím se přiznat, že jsem Tintinovi od samého počátku nevěřil. Tím spíš, když se objevily první fotografie, trailery a ukázky. Nyní mi to přijde stejně nesmyslné jako pochyby o práci Jamese Camerona, když spatřil světlo světa první teaser na Avatar. Stejně tak totiž Tintinova dobrodružství setřásají jakoukoli pochybnost o preciznosti své animace hned po prvních pár vteřinách. Technicky jde o naprostou špičku, z dnešního pohledu bezchybnou!

S Tintinem skutečně přichází co do provedení nejpokročilejší snímek, jaký nám zatím Hollywood předvedl. Nevyužívá sice svých možností tak plně ani přesvědčivě jako Cameronův namodralý opus, ale že stanul před ním co se fotorealističnosti týče, nemá smysl zastírat. Uplynuly přece jenom dva roky, což je pro vývoj počítačových technologií to, co jsou pro jakýkoliv jiný obor dvě desetiletí. Že se Robert Zemeckis se svými mrtvolnými Polárními expresy a Beowulfy musí stydět vyjít na ulici, o tom i proto pravděpodobně netřeba vykládat další zbytečné rozprávky. Už se mu raději neposmívejme, je to moc snadné.
Přesto mi dlouhou dobu vrtala hlavou otázka, proč vůbec musel být Tintin natočen za pomoci motion capture. Bylo to nutné? Když vezmeme v potaz hlavní argument, že Spielberg netočí realisticky, ale stylizovaně, nejsem si úplně jistý jeho platností. Celá stylizace Tintina se mi totiž zdá velmi nekonzistentní. Některé postavy prakticky přesně odpovídají naší fyziologii, jiné jsou naopak velmi silně karikované. Vypadá to divně obzvlášť tehdy, když se tyto různorodé charaktery sejdou pohromadě. Nejsem si jistý, jestli ona úprava některých postav není jen záminka k vyhnutí se uncanny valley, což na každý pád vychází z velké míry. (Ale ne úplné - fotorealisticky vygenerovat lidskou bytost se stále nachází za hranicemi možností.) Nejsem si zkrátka jistý, jestli je tu technologie kvůli stylizaci, nebo stylizace kvůli technologii.

To ale není zase tak důležité. Druhý argument už totiž vybraný přístup docela osvětluje. Spielberg (a produkční-trikař Peter Jackson) točí tak zběsile, že by se mu v hraném filmu podařilo jen stěží realizovat všechny nápady. Už ve čtvrtém Indiana Jonesovi bylo jasně vidět, že mu reálně proveditelné nestačí, proto například tamní honička v džungli vypadá strašně podivně. "Moc digitálně na hraný film." Podobné problémy už patří minulosti a je až s podivem, že se ve stylu našeho blockbusterovského klasika stále nachází tolik energie, kterou jako by teprve CGI naplno vypustilo z klece. Škoda, že to samé nejde říct o všech "starejch pákách". Melodie Johna Williamse už se vážně spíš podobají tvorbě někoho, kdo se hodně moc snaží napodobit a dorovnat Johna Williamse. Nechci být neuctivý, tento velký skladatel dal kinematografii hodně, dnes už ale paběrkuje na tom, že má jasně daný rukopis, velké jméno a Steven Spielberg by si bez jeho svolení možná ani nedošel na záchod.

Technika ale není všechno. Zvlášť v dnešních dobách se dokonalý vizuál začíná jevit jako vůbec nejsnadnější lákadlo, což samozřejmě nemůže projít Tintinovi. Toho známe asi všichni. Někteří (spíš většina) by sice nedali žádné jeho konkrétní dobrodružství dohromady z paměti (to jsem, přiznám, já), jiní ho mají naopak načteného a nakoukaného. Nějakou tintinovskou vzpomínku z dětství má ale téměř každý, o čemž jsem se sám přesvědčil. Z mých známých si "Tintina" vybavil málokdo, "toho blonďáka od novin s teriérem, co řeší záhady" ale identifikoval každý. A taková adaptace je nejtěžší. Ta, jejíž předobraz už má divák zažitý hluboko v mysli. (V USA je to samozřejmě opačně. Tam Tintina neznají. Bude tedy zajímavé sledovat přijetí na obou stranách oceánu.)
Proto se Spielberg uchýlil k tomu jedinému, co mu zbývalo, co moc dobře umí. Echt-mega-pseudoretru.
Tintin skončil jako strašlivá (přiznaná, záměrná a svým způsobem bezchybná) hromada klišé naházených na jedné hromadě, kde si od základní dějové linie po nejmenší detaily můžeme vybrat celou řadu motivů, jež jsme někdy měli rádi. Dojem je tak silný, že kdyby vznikl crossover "Tintin Meets Indy: The Movie", vypadalo by to naprosto přirozeně. Steven stejně jako ve své nejúspěšnější trilogii (ona je to vlastně jeho jediná trilogie... a už to ani trilogie není) Indiana Jones tlačí na nostalgii a hraje si na brakovost způsobem sobě (v)hodným. Strýček Google vás v následujících dnech určitě rád seznámí s množstvím odkazů, citací a poct původnímu komiksu, ale zřejmě nejen jemu. Ono "pseudo" pak proto, že bombasticky předimenzovaná akce je naopak veskrze moderní. Přesto skvěle zapadající do celku.

Jako takový je snímek velmi příjemný. Tintin se s věrným psem Filutou (který má podle scenáristy Cornishe téměř opisovat Tintinovo podvědomí - schválně ho během dění pozorujte, skutečně je to pravda) dostává do podivných, ale tak trochu i povědomých situací neuvěřitelnými způsoby. Měl by být chytrý, ale spíš je naivní a dobrosrdečný. Nebojí se ale použít zbraň. Zkrátka prototyp starého dobrého hrdiny. Jeho společník, kapitán Haddock, zase odpovídá šabloně správného chlapa, co sešel z cesty (do hospody) a potřebuje nápravu. Oba jsou ve svých škatulkách jako ryby ve vodě a přes očividnou pózu se nám nezprotiví, což můžeme zvlášť u kapitána považovat za zázrak.
Osobně jsem měl velký problém s humorem, který je také záměrně klišoidní. Na mě opravdu nezapůsobil. Za 107 minut jsem se zasmál asi dvakrát. Obzvlášť policisté Kadlec a Tkadlec a kapitánův alkoholismus se ukázaly jako docela otravné faktory, ačkoliv chápu, že má jít o navození milého, dobového humoru.
Důležité ale je, že umí Spielberg stále ohromovat. Stejný pocit, jakým si mě získal coby kluka Jurský park, když v něm T-Rex běžel za autem, dokáže nadále lámat divákům srdce, což Tintin naprosto chápe. Je to možná trochu vlezlé (téměř vše v Tintinovi vyhlíží "trochu vlezle"), ale dokonale účinné. Počítejme s tím, že může z ničehož nic doslova kdykoli začít nějaká dlouhá akční pasáž, která má tendence brát dech. Potud nádhera!

Všechna negativa, která jsem jmenoval, byla "v podstatě nepodstatná". Humor je věc subjektivní, Williams by nezkazil film ani ve své nejslabší chvilce, podlézavost a klišé k rodinným filmům patří a různorodost stylizace je o zvyku. Moje poslední "ale" nicméně vysvětluje, proč se zase nepřehoupnu přes prokletou hranici 80%, jíž překonává tak málo filmů. Tintin je totiž na první pohled neupřímný film. Snaží se nás přesvědčit o svojí lehkosti, přirozenosti a snad až brakovosti, ale zároveň je z každé scény cítit horko ze stovek pracujících počítačů, které mají každou setinu vteřiny, každý odlesk a každý vlásek pod bezcitnou kontrolou. Co se povedlo Jamesi Cameronovi - odtrhnout nás od naší reality a "filmovosti" jeho filmu - Steven Spielberg nedokázal. I když je Tintin perfektní podívaná plná milé atmosféry a dechberoucí akce, nedaří se navodit jistou špínu a nedokonalost, kterou by tvůrčí záměr očividně měl obsahovat. U prvních třech Jonesů nás Steven zvládnul přesvědčit, že sledujeme brak od nějakého nadšence s nadprůměrným rozpočtem, nyní to z logických důvodů není možné. V tom tkví největší slabina Tintina, kterou nemůžou Spielberg s Jacksonem vyretušovat, opatřit lepší texturou ani nečekaným úhlem kamery či prolínačkou. To je zkrátka přirozenost počítačů - nebýt přirozenými.

PS: Tintin dokazuje něco, co bych nazval "3D paradoxem". Když je 3D špatné, nadáváme na něj. Když bezchybné, naprosto nás nezajímá. Čím bývá tedy 3D lepší, tím spíš dokazuje svojí relativní zbytečnost. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že právě animovaným filmům 3D prospívá nejvíc - dodává jim větší přesvědčivost. Tintinova trojrozměrnost proto dává smysl víc než ta u hraných filmů.