RECENZE FILMU

Těžko se vzpomíná na doby, kdy byl Luc Besson vnímán jako nadějný režisér, vzpruha akčního žánru. Jím režírované a hlavně produkované projekty v posledních letech postrádají chuť i zápach. Charisma, které by je posunulo nad průměr. Taken, česky 96 hodin, patří na druhou stranu mezi to nejlepší, čeho jsme se od něj dočkali. Ve své jednoduchosti snímek fungoval velmi dobře. Druhý díl ale budí leda rozpaky.

Liam Neeson se opět extrémně strachuje o svou dceru. Když začne bez jeho vědomí randit, neváhá přítele proklepnout jako nějakého podezřelého z vraždy. Nedělá mu ale problém vzít ratolest i s exmanželkou do Istanbulu, jednoho z nejnebezpečnějších měst Evropy, kde si zrovna přivydělává jako bodyguard.
Stane se, co se stát musí - jen tentokrát je cílem zloduchů celá jeho rodina spolu s ním, nejen dcera. Otec jednoho z mafiánů, jejž Neeson minule velmi brutálně zlikvidoval, totiž touží po pomstě.
Strašlivá hromada opotřebovaného materiálu! Tento extrémně klišovitý příběh s extrémně přetaženými charaktery (únosce překonává šablonovitost Pierce v Lawless, a to je co říct) by nemusel představovat sebemenší problém, kdyby se ale nebral tak strašně vážně.

Ani z největších pecek osmdesátých let nemáte tak rozporuplný pocit, že si režisér myslí, že teď je opravdu drsný, a přitom jde o zábavu na hranici komedie. Naopak, autoři dodnes známých nářezů si to povětšinou uvědomovali a sami ze sebe si dělali legraci. To zde nenajdete.
Nekonečná hora debility, že i MacGyver by si klepal na čelo, stojí oproti Neesonovi s jeho kamennou tváři, a my nevíme, co si teď počít. Stávalo se zcela běžně, že se v kinosálu ozýval smích v tu nejnevhodnější chvíli. ("Tak dělej, na co čekáš, proč mě nezabiješ?" "Protože už jsem tím vším unavený!")
Komplexní hloupost všeho se skutečně popisuje jen těžko... Představte si situaci, kdy na vás jeden Turek míří zbraní, druhý míří na vaši ženu, a křičí, ať se okamžitě vzdáte. Co vy uděláte? Stojíte dál s napřaženou pistolí a zavoláte svojí dceři, jíž dáte přesné pokyny, jak se zachránit. Útočníci zatím stojí a nechají vás dotelefonovat. Když vás unesou a svážou v nijak neuzavřeném prostoru, nenechají u vás nikoho na hlídce (ačkoliv vědí, že jste trénovaný profesionál) a jdou se dívat na fotbal. Spíš než abyste své superschopnosti použili k útěku, telefonujete deset minut se svou dcerou, kterou místo do bezpečí přivoláte k sobě, aby vám byla nápomocná. Cestou ji necháte rozhazovat v ulicích města granáty - podle toho ji pak navigujete. Ano... to se tu skutečně děje.

Nepředpokládám, že si Besson při spolupsaní scénáře myslel, že tohle je realistické. Ovšem za záměrnou přehnanost nemůžete schovat naprosto cokoliv. A pokud vůbec za ni chcete něco schovávat, musíte divákovi nějak naznačit hranice vašeho nového světa. Musíte stanovit laťku hrdinovy nezranitelnosti, hlouposti záporáků, nenavázanosti na realitu. Když narůstají tyhle veličiny bez vysvětlení do nekonečna, tak začíná film nudit, nebo být směšný. V tomto případě mix obojího.
"Nájemný režisér" Olivier Megaton už s Bessonem spolupracoval. Především na Colombianě, která naštěstí nebyla tak hrozná a díky bohu v ní nebylo tolik akce. Na tu je totiž Megaton naprosto levý a jeho zmatený střih někdy naprosto likviduje přehlednost, takže nevíme, kdo koho honí, kdo kde stojí a kdo po kom střílí.

Liam Neeson má nesporná charisma, které filmu zajišťuje tak 30 % z těch čtyřiceti. Jedinou jeho vadou je, že i on vzal svou roli vážně a neudělá nic, co by se dalo srovnat s pomrkáváním na diváky, jaké zvládají s nespornou elegancí Bruce Willis, Arnold Schwarzenegger a Mel Gibson, když ho měli ještě lidi rádi. V podstatě se mu daří být stejný cool badass jako oni, jen ani trochu zábavný. Což je ovšem nepostradatelná vlastnost v tomto subžánru nadnesené akce.
To platí o celém druhém Takenovi. Kdyby se nebral tak vážně, dalo by se s tím vším ještě něco dělat. Jakmile však Neeson své dceři, která zoufale pobíhá s výstřihem až k rozkroku mezi ženami v burkách, říká "hlavně se chovej nenápadně, spliň s davem," aniž by ponechal pomyslnou pauzu pro smích a aplaus, tak je jen logické, že žádný aplaus nepřijde a člověk si zaklepe na čelo. A po chvíli už ani to ne, protože bude moc unavený.