RECENZE FILMU

Kryštof Hádek pohodí hlavou tak, aby se mu pramen vlasů svezl zpátky do čela, zapálenou cigaretu vloží do koutku úst, zatváří se rebelsky a zadeklamuje něco jako: „Ale my musíme pobuřovat! Načechrat jim to jejich prděníčko! Hovno!“

Tohle bude dělat ještě celou polovinu filmu, v němž má představovat mladého talentovaného básníka Ivana Heinze, který utíká z domova od přísného legionářského tatíka vstříc svobodě, ideálům, surrealismu a samozřejmě nezbytným hektolitrům alkoholu, mlze cigaretového dýmu a svodům volnomyšlenkářských dam, které se v podobných kruzích hojně vyskytují. Jeho postava je inspirovaná Egonem Bondym a celý film pak jeho zápisky z mládí Prvních deset let. Z ní scénář využívá zejména Bondyho vztahu s nonkonformní a komplikovanou Honzou Krejcarovou, ve filmu Janou (Karolina Gruszka).

Zásadní problém úvodní poloviny filmu je fakt, že divák by neměl Ivana Heinze vnímat jenom jako dychtivého hocha, který se vyžívá v působivých gestech, ale jako

inteligentního mladého muže, který o sobě, že je básník, nejen tvrdí. Což se zcela nedaří. Hádek nehraje vyloženě špatně, ačkoli mu dělá problém alespoň trochu věrohodně neustále vykřikovat Bondyho verše nebo cosi v jejich duchu. Nadšeného mladíka-provokatéra mu uvěříme, intelektuála nikoli. A cosi stále napovídá, zda neměl režisér pro svůj celovečerní debut zvolit přece jen drobet neokoukanější tvář. Výsledkem všech působivých scén první části snímku, které sice mají obzvláště pečlivou a vydařenou výpravou, je tak touha hodit po představiteli hlavní role rajče.

Podobně je na tom postava Jany, jejíž historická předloha možná byla bláznivá, charismatická nymfomanka, nicméně to byla zejména její pronikavá inteligence, která k ní muže (i ženy) tolik přitahovala. Karolina Gruszka ji předvádí spíš jako hravou a krásnou požitkářku, která nemyslí na zítřek, ale mozkem se rozhodně nikoho oslňovat nepokouší. Autoři se ale nakonec Bondyho příběhem pouze inspirují, takže její pojetí není na škodu, dívka je to lepá a svoji úlohu úspěšně plní. Vizuálně záživné pijatyky, večírky a postelové hrátky naštěstí nahradí ona krutá realita komunismu, která je sice bezbarvější, zato se v ní méně mluví, recituje či pobuřuje a více se v ní toho děje. Dostaneme možnost najít si k postavám nějaké pouto, protože se konečně nejen předvádějí, ale také něco zažívají. Můžeme se o ně dokonce i bát.

Ve zbytku hereckého ansámblu zaznamenáme Jana Krause, jehož role je díkybohu pojata celkem minimalisticky, Luboše Kostelného jako „komunistickou krysu“ nebo Martina Hubu v pro něj typické roli názorově vyhraněného jedince, skryvajícího pod maskou přísnosti dobré srdce na pravém místě. Jde mu to výborně, ale rádi bychom ho někdy viděli i v maličko jiné roli.

Je to zkrátka propracovaná „krajina s nábytkem“, nádhernými kostýmy a dobře vybranými lokacemi, která načrtává konec jedné ery a nástup jiné, o poznání méně půvabné. A je nakonec úplně jedno, že má vyprávět zrovna o Bondym. Ale jestli mezi pubertální mládeží podnítí novou vlnu zájmu o jeho dílo – taky dobře.