RECENZE FILMU

Když se o nějakém filmu řekne, že "lépe natočen být nemohl," znamená to povětšinou velkou pochvalu, zároveň ale odkazuje na jisté hranice, které před štábem stály a které nemohl překročit nikdo a za žádných okolností. Stejně je na tom snímek 127 hodin, jenž se stal skutečně perfektním "kusem filmařiny", který využívá téměř maximálně vše, co jen trochu může, aniž by jedinkrát výrazněji zaškobrtnul.

Na rozdíl od svého hlavního hrdiny, který zaškobrtnul dost nešikovně. Floutek Aron Ralston (Franco) se po dovádění se dvěma děvčaty (ve vši počestnosti!) zasekl uprostřed ničeho a je odkázán sám na sebe, půl litru vody, videokameru a hodně tupý nůž. Vzhledem k tomu, že jde o příběh podle skutečné události, nepovažuji žádný ze zvratů za spoiler. Proto se nebojím o nich psát! Příběh Arona Ralstona, který byl po pár dnech o samotě donucen uříznout si ruku a dobelhat se do bezpečí, ostatně známe asi všichni, v televizi byl omílán dost často.
V podstatě o tom samém je i snímek, jenž se netají faktem, že víme, k čemu směřuje. A právě tady jsou ty hranice, o nichž byla řeč. Bezpečně víme, jak to dopadne, co se stane a díky samotnému názvu i kdy se to stane. Přitom samo místo děje je dost omezené. Jediné, co nám tedy může být prezentováno, jsou samotné emoce a "kouzlo okamžiku".

A na to je Danny Boyle mistr, ostatně všechna svá díla, jak Trainspotting, tak Milionáře z chatrče a Sunshine (jeden z mých nejoblíbenějších filmů), staví právě na těchto principech. Někomu je ona vlastnost vybudovat "kouzlo okamžiku" až nepříjemná a hlavně Milionáři z chatrče bylo vytýkáno efektní, ale neustálé vaření z vody a cucání z prstu. Já ale myslím, že mít tuto schopnost, je v dnešní době, kdy už byly v podstatě odvyprávěny všechny příběhy, naprosto zásadní. Schopnost prodat cokoli jen pomocí svého umu.
Aby dnes snímek zapůsobil, musí prostě forma zvítězit nad obsahem, protože obsah samotný už moc posouvat nejde. Tuto vlastnost má například Aronofsky, Nolan a právě Boyle. Jejich filmy nejsou moc objevné, ale oni si vždy najdou nějakou skulinku, jak nás o tom přesvědčit a navodit pocit originální a jedinečné podívané. 127 hodin je jasným důkazem, že něčeho takového lze dosáhnout zcela hladce.

Boyle se do snímku skutečně ponořil a svým dynamickým, klipovým a pestrobarevným stylem pořizuje pokoukání, které se člověku agresivně zahlodá pod kůži. Je to vlastně námět pro něj jako dělaný, protože jeho vykřikování emocí, jejich zběsilé střídání a podřizování všeho jen momentálnímu vyznění scény, funguje na poli jeden bezradný člověk zaseknutý ve skále tím lépe. Zuřivý emocionální útok na diváka pak vyzní přesvědčivěji než u Milionáře z chatrče, kde ono neustálé střídání pocitů působilo někdy dost schizofrenním dojmem. 127 hodin navíc drží pohromadě a působí překvapivě reálně. To jsou věci, které u vždy přehánějícího Boylea nejsou samozřejmostí. Vyplývá to samozřejmě z námětu, protože věříme, že člověk v tak extrémní situaci by mohl prožívat tak extrémní pocity. To je víc než užitečné.

Není tedy divu, že si James Franco povídá sám se sebou, má halucinace, chvíli brečí a o pět minut později se směje. Jistě za to může i sám Franco, pro něhož je tento herecký monolog šancí vymanit se z rolí hezounků, ve které v očích veřejnosti (i přes snahu) nadále setrvával. Herec, nám známý především ze Spider-Maní trilogie, kde hrál Peterova (ne)přítele Harryho Osborna, se s touto nesnadnou rolí popral skvěle. Je sympatický, ale ne vtíravý. Působí přirozeně, ale není nudný. A všechny ty emoce a činy mu skutečně věříme. Je trochu nefér srovnávat ho s Ryanem Reynoldsem v Buried, protože za Reynoldsem nestál silný příběh ani štáb, v rakvi je přeci jen méně prostoru a tupý scénář ho nutil dělat neuvěřitelné nesmysly. Kdežto Franco zde v podstatě jen "rekonstruuje" reálnou situaci a navíc ho jistí silná režie. Vůbec celkové srovnávat Buried s 127 hodinami je dost ošemetné, protože zatímco Cortés chce být minimalistický, Boyle něco takového nezná. Proto, přestože na straně 127 stojí "pravda", se nebojí zajít dál. A tím je zajímavější.

Vlastně by se dalo říct, že velkolepěji už něco tak veskrze komorního natočit nešlo. Rychlé střihy, krásný vizuál, prolínačky. Boyle netroškařil nikdy, proč tedy teď? A právě proto 127 hodin tak skvěle funguje. Udrží si naši pozornost, neustálými režijními nápady a vychytávkami nás přesvědčuje, jak pod palcem to režisér má. Pořád se něco děje.
Jistě se najdou tací, kteří budou tvrdit, že se tím tak trochu rozbíjí onen klaustrofobní pocit. Že je to zase jen režijní exhibice neskromného egoisty, která z boje o život dělá pouťovou atrakci. Že instantní emoce působí lidsky jen z donucení. Tyto hlasy budou mít možná pravdu, ale nebude to mít větší význam. 127 je totiž i přes to (nebo právě proto?) jeden skvělý film s jedním výborným hercem, který nemohl být natočen líp. Boyle si ho opět přizpůsobil k obrazu svému, ale dokud budou jeho snímky tak nakažlivě "koukatelné", není důvod se tomu nepodřídit.

PS: Konec a vlastně i vyznění mi dost připomíná Útěk do divočiny.