GOLDIE FILM

Kdyby vznikal seznam nejlepších sci-fi historie (ne že by nějaký neexistoval), Terry Gilliam by bortil přední příčky hned dvěma kousky. Nepřístupným uměleckým brainwashem Brazil a naopak divácky vděčnou peckou 12 opic. Dnes se podíváme na druhý jmenovaný snímek, přestože Ameriku tím jistě neobjevíme. 12 opic patří mezi největší sci-fi kulty devadesátých let a málokdo z vás s nimi doposud neměl co do činění.

Má to dobrý důvod. Opice totiž představují dokonalou, prakticky komplexní ukázku sci-fi se vším, co žánr za sto let historie filmu nasbíral. A to není prázdné pochlebování zarytého fanouška. Naléhavá atmosféra, sociální přesah, osudovost, okouzlení futurismem, audiovizuálně bezchybná vize, vynikající herci a gilliamovská podivnost prostupují příběh vězně Jamese Colea, který byl vyslán do minulosti (naší přítomnosti), aby dal lidstvu šanci, zcela bezchybně a originálně.
Právě způsob, jakým dokázal jediný americký Monty Python propojit vše, co je na sci-fi zajímavé, a přitom nezapomněl na vlastní rukopis, považuji za tak unikátní a neopakovatelný. Skvěle vygradovaný příběh inspirovaný krátkým snímkem La Jetée navíc nasadí vynikající tempo a vše dávkuje v míře zcela vhodné. Terry Gilliam skutečně plně pochopil svůj film a tohle souznění autora a díla poznáme z každé vteřiny. Stejně tak zná diváka, jehož nepodceňuje, ale ani mu nenakládá přílišné břemeno. Opět: chápe ho.

Můžeme pozorovat jak trademarky oblíbeného režiséra, obzvlášť při konfrontaci s vědeckým týmem a v ústavu pro duševně choré, tak spontánně a živě vyhlížející prvky, jako je Pittovo šílenství a Willisovo hláškování. Willis prý mimochodem dostal, když byl obsazen, seznam svých hereckých klišé, kterým se měl vyhnout. Upřímně si nemyslím, že se to podařilo - Bruce je opět především sám sebou. Ne že bych s tím měl problém, protože většího sympaťáka by člověk hledal jen těžko.
Další silná zbraň 12 opic jsou právě sympatické postavy, které si okamžitě oblíbíme a přejeme jim co nejvíc štěstí. Když se zapletou do nepřekonatelných časových paradoxů a chápeme, že z té mašinerie osudu nemůžou uniknout, cítime se s nimi až propojeni.
Je to tím zajímavější, že postavy nějak zvlášť nepoznáme. Nejvíc se nám otevře samozřejmě ústřední James Cole, ale i o něm víme jen, že se mu neustále vrací sen z dětství. Nepamatuji si například, že by scénář prozradil, v čem vůbec spočívá jeho "recidiva". Hrdinové jsou tedy i přesto, jaké sympatie vzbuzují stále jen figurkami ve hře - což u Gilliama není neobvyklé.

Způsob, jakým dokáže Terry z našeho světa vytvořit cize vyhlížející, chladné a polomrtvé místo, je úžasný. Necítíme snad ani, že se Bruce Willis dostal do naší doby, kam nepatří, ale my spolu s ním cestujeme do nehostinného světa tísnivé železobetonové džungle. Město jako by předvádělo vlastní herecký výkon, vzbuzovalo emoce a bylo hrdinům rovnocenným protivníkem. Obrovské budovy, umělé parky a rušné ulice vzbuzují spíš nelidský dojem, jako by šlo o něco cizího, v čem jsme pouze donuceni žít. Až se zdá samotný blázinec poklidnějším místem.
Vyvolává to paradox - po těchto dobách se lidstvu z časů Jamese Colea nejvíce stýská, ale my je vidíme jako dost nepříjemné a nehostinné.
Gilliamova chytrost a promyšlenost jeho režie opět nabírá obdivuhodných obrátek. Tím obdivuhodnějších, že 12 opic se nikdy nevzdálí divákovi a neustále s ním udržují kontakt v podobě nějakého vtípku, hlášky, poznámky.

O tom, že jako každé správné sci-fi má i 12 opic jasný přesah, se jistě nemusím rozepisovat. To by nebyl Terry Gilliam, aby točil čistě pro efekt. Zde se nijak výrazně nevzdaluje vyznění Brazilu. Lidé naší doby tu opět žijí ve světě, který si přizpůsobovali tak dlouho, až si ho vlastně odcizili. Nakonec nad celým svým životem ztratili kontrolu a nyní jim nezbývá než sledovat, jak se naplní jejich osud - nic s tím nemohou dělat, ani když se snaží sebevíc. Není to zrovna optimistické vyznění, já ale po několikáté připomenu, že Gilliamova promyšlená režie nikdy nesklouzne k prvoplánové depresi a 12 opic si stále zachovává jistou montypythovonskou ironii a cynismus. Nedá se zkrátka dělat nic jiného, než se tomu škodolibě smát.