Top - William Shakespeare

Dnes má nekulaté, tudíž ne moc připomínané (až se bude za rok cpát všude, vpomeňte si na nás) výročí narození William Shakespeare, zřejmě nejvýraznější a nejvlivnější dramatik všech dob. Zasáhl samozřejmě i do kinematografie a dnes se proto podíváme na ty nejlepší adaptace jeho děl. Více či méně věrných zpodobnění jeho her totiž není zrovna málo a nejedna z nich nabízí jedinečný zážitek.

Výběr Aleee:

Hamlet, 1948, r. Laurence Olivier
Hamlet patří mezi Shakespearovy nejčtenější a nejlepší hry. Laurence Olivier proto není jediným, kdo ji převedl na filmové plátno. Optimismus se ocitá na vedlejší koleji a na scénu přichází temná tragédie. Stejně jako Olivierův Jindřich V. i Hamlet osciluje mezi filmovým a divadelním pojetím, což nemusí být každému po chuti. Nutné krácení výslednému kusu neublížilo. Jeho ostrá černobílost naopak posílila celé vyznění filmu. Má to atmosféru a hlavní hrdina je patřičně intelektuální.

Jindřich V., 1944, r. Laurence Olivier
Laurence Olivier, milovník Shakespeara, chtěl tohoto klasika představit širšímu publiku než tomu divadelnímu. Ale úplně nejdůležitější je v případě Jindřicha V. datum jeho vzniku. V té době zuřila v Evropě druhá světová válka a Olivier nikterak nezastíral, že jeho Jindřich má sloužit k posílení národní hrdosti. Nutno podotknout, že plán mu vyšel, snímek byl nadmíru úspěšný. Jindřich V. je barevný, postupně se od papundeklových kulis přesouvá do exteriérů a ztrácí na divadelnosti. Konzervativní přístup k látce, a přitom ukázka toho, jak může stovky let staré dílo zaktuálnět v každé době.

Jindřich V., 1989, r. Kenneth Branagh
Branagh je dalším filmovým specialistou na Shakespeara. Jeho Jindřich V., kterého i sám hraje, oproti Olivierově verzi postrádá barevnost. Naopak je zašedlý, špinavý a drsný. Režijní debut Branagha působí jako řemeslně zdařilý. Vsází na větší realističnost, i když ani zde se divadelní původ nedá zapřít. Opět se setkáváme a anglickým patriotismem. Ten pocítíme nejen u klíčové bitvy u Agincourtu.

Julius Caesar, 1953, r. Joseph L. Mankiewicz
Historické drama z padesátých let nás přenáší mezi lid římský. A stejně jako v divadelní hře ani v její filmové adaptaci nakonec nehraje sám Caesar ústřední roli. V souvislosti s Mankiewiczovým snímkem se hojně mluví hlavně o Marlonu Brandovi, jenž ztvárnil Marca Antonia. Mankiewiczovy filmy prosluly brilantními dialogy. Julius Caesar není výjimkou. Tento snímek je neoprávněně ve stínu například později natočené Kleopatry, s níž má tolik společného...

Král Lear, 1971, r. Grigorij Kozincev
Tento původem ukrajinský režisér v širším kontextu proslul především svými shakespearovskými adaptacemi. Jedna z nejpalčivějších Shakespearových tragédií Král Lear ožila na počátku sedmdesátých let. Nedočkáme se patosu, ale krutosti. Černobílé, potemnělé scenérie souzní s pustotou duší postav. Je to film syrový, a přesto monumentální, jenž ukáže, že k dosažení monumentálnosti vůbec nepotřebujete to, co hollywoodské snímky.

Kupec benátský, 2004, r. Michael Radford
Tento mezinárodní projekt, z něhož cítíte Hollywood, se nakonec stal vcelku úspěšným. Opět se ale projevuje jeden omyl, který bude s Kupcem spojený asi navždy – Kupec benátský se totiž nerovná židovský lichvář Shylock. Kupec benátský nese jméno Antonio, jenže oproti Shylockovi je nezajímavou postavou. Shylocka navíc hraje charismatický Al Pacino. Tvůrci této mýlce dopomáhají ještě jinak – na všech plakátech apod. staví do centra dění právě Shylocka. Tento přepis divadelní hru následuje, akorát trochu více sází na milostný vztah. Musíme se však mít na pozoru ještě z jiného důvodu. Moderní výklady hry jsou značně pokřivené – rozhodně bych například nemluvila o antisemitismu.

Romeo a Julie, 1968, r. Franco Zeffirelli
Nejslavnější milostný příběh všech dob ožil v Zeffirelliho adaptaci z roku 1968. Ponechal jí jistý punc divadelnosti, vsadil na nákladné kostýmy, lyričnost, jíž dosáhl díky zpěvu i veršovaným dialogům, ale také na dva do té doby neznámé herce, což byl geniální tah. Oba přibližně ve věku svých postav, krásní a osudoví. Dal prostor také postavě Merkucia a dosáhl kýžené vyváženosti. Jako celek je tato filmová verze uvěřitelná a něžná.

Sen noci svatojánské, 1959, r. Jiří Trnka
Na sklonku padesátých let minulého století působil tento Trnkův snímek jako zjevení. Mezi tendenčními filmy se objevilo několik kvalitních solitérů, k nimž můžeme zařadit i Sen noci svatojánské. Trnka se Shakespearem inspiroval velice volně. I jeho pohádkové, lyrické a snové pojetí má dodnes vliv na to, že právě takto dramatikovu hru vnímáme. Přitom se původně vyznačovala erotikou a necudností. Trnkovy loutky nemluví, dle něj loutky mluvit nemají. Co činí ze Snu noci svatojánské majstrštyk, je Trnkova láskyplná práce s loutkami, obrazem a formální stránkou jako takovou.

Zkrocení zlé ženy, 1967, r. Franco Zeffirelli
Zeffirelliho adaptace spatřila světlo světa necelých čtyřicet let po verzi Sama Taylora s Douglasem Fairbanksem a Mary Pickford v hlavních rolích. Zajímavostí je, že i zdejší titulní dvojici tvoří manželé, a to Elizabeth Taylor a Richard Burton. Zkrocená fúrie, italské manželství, ale i jistá dávka vtipu, to všechno ve Zkrocení zlé ženy nalezneme. Romanticko-dramatická komedie disponuje pichlavými dialogy i skvělými hereckými výkony.

Výběr xxmartinxx:

Romeo + Juliet, 1996, r. Baz Luhrmann
Postmoderní verze největšího slaďáku všech dob byla přijata velmi rozporuplně. Luhrmann ale podle mě poukázal na to, že Shakespeare nebyl žádný Jirásek nebo Dostojevský, byl to Spíš Stephen king své doby. Jeho díla byla moderní, maličko schematická a určená nejširší veřejnosti. Osobně jsem nejednou psal, takže to napíšu znovu, že kdyby dnes někdo Shakespeara oživil, bude první, kdo Romeovi sebere kord a vloží mu do ruky bouchačku. Romeo a Julie není dílo velkolepě vystihující dobu, je do nadčasová romance o nerozumné lásce, u které je zásadní, aby byla aktuální. Luhrmann to zvládnul nejen provést, ale zároveň si z toho udělat srandu.

Macbeth, 1948, r. Orson Welles
Welles začínal jako divadelní režisér a Shakespeare byl jeho specialitou. I coby režisér filmový se k němu tedy vracel. Macbeth byl projektem vznikajícím na koleni. Extrémní natáčecí podmínky, málo peněz, málo času. Výsledek na jednu stranu nepostrádá Wellesovu preciznost, na druhou stranu nezapře bojové podmínky, ve kterých vznikal. Tento kontrast je poměrně zajímavý a jedinečný, protože Wellesovu Macbethovi vyplatí věnovat pozornost.

Othello, 1952, r. Orson Welles
Othello už vznikal za přijatelnějších podmínek, i když idylka to nebyla ani tak. Film zaujme nejvíc tím, že ústředního mouřenína si střihnul sám Orson. Neznalým předlohy může tedy chvíli trvat, než jim dojde, že protagonista není jen velmi opálený, ale přímo černý. Jinak jde o relativně klasickou adaptaci. Vzhledem k tomu, že Welles neváhal z Hamleta vystřihnout monolog "být či nebýt", protože mu přišel přebytečný, se tu skutečně držel při zemi.

Ran, 1985, r. Akira Kurosawa
Nyní už opustíme věrné adaptace vydáme se poněkud dál. Akira Kurosawa, věhlasný japonský režisér, nejednou překlopil Shakespearovo dílo do sobě blízkého prostředí. Ran adaptuje Krále Leara, jen místo klasického monarchy tu sledujeme japonské aristokraty a jejich války. Tím se ještě víc potvrzuje Shakespearova univerzálnost. Nejen nadčasovost - příběhy mohou dokonce cestovat mezi světadíly, aniž by ztratily svou plynulost a přirozenost.

Lví král, 1991, r. Rob Minkoff, Roger Allers
Dnes již klasický animák byl koncipován jako "Hamlet skřížený s Bambim". Nejvýdělečnější klasicky animovaný film všech dob je zásadní nejen tím, že dotáhl k dokonalosti desetiletí šlechtěný disneyovský kýč, pro celou generaci dětských diváků byl také jedním z mála filmů, který je staví tváří v tvář motivu tak temnému, jako je smrt jednoho z rodičů. Shakespearovský původ možná není zřejmý na první pohled, zároveň ho však nelze popřít.

Titus, 1999, r. Julie Taymor
Snad nejvíce dekadentní adaptace Shakespeara. Slova zůstala zcela nezměněna, ale aranžmá se značně posunulo. Mísí se zde pseudořímské kulisy, fašistické uniformy a odpudivé násilí. Zkaženost a oplzlost na každém kroku kontrastují s historickým textem a ďábelský Anthony Hopkins v podle svých slov nejtěžší roli kariéry odvádí strhující výkon. Z tohoto filmu vám bude buď nevolno, nebo vás bude fascinovat. I když vlastně... proč ne oboje naráz?

Sex noci svatojánské, 1982, r. Woody Allen
Variace na Shakespearovu hru, velmi volná, jak název napovídá. Nakonec dostaneme typické allenovské tlachání nad vztahy, ale samozřejmě - jednou za čas takové příjemné žvatlání neuškodí, naopak. Na začátku osmdesátých let byl ještě Woody na vrcholu sil a jeho hříčky byly relativně neokoukané. Sex noci svatojánské tak patří k jeho známějším kouskům, pro Allenovi příznivce jde přímo o povinnost.

Další vydání série TOP