MFDF Jihlava navštíví nejstarší režisér na světě
Manoel de Oliveira (98) - nejstarší a dodnes aktivní portugalský režisér zavítá do České republiky, aby se stal jednou z hlavních hvězd letošního jubilejního X. mezinárodníhofestivalu dokumentárních filmů Jihlava, který se bude konat na konci října. Bude uvedena jeho retrospektiva dokumentárních filmů, které režisér točil od 30. po 90. léta 20. století. De Oliveira osobně uvede projekce svých filmů a následné diskuse s diváky. Ve čtvrtek 21. září tomu navíc bylo přesně 75 let od premiéry režiséra prvního filmu – osmnáctiminutového dokumentu Duoro, říční dřina.
Klasik světové kinematografie Manoel de Oliveira je nejdéle žijícím a stále aktivním režisérem na světě. Narodil se v portugalském Portu roku 1908 a tvořit začal ještě v éře němého filmu Umělec. Z dětství, okouzlen filmy Chaplina a Maxe Bindera, poznal film ze všech stran: postupně se stal hercem, režisérem, producentem, scenáristou, střihačem, kameramanem i zvukařem. Během Salazarova diktátorského režimu musely být jeho filmařské aktivity omezeny, ale v pozdějším období své tvorby, které začalo v 70. letech, začal produkovat jeden film ročně a v tomto tempu téměř nepřetržitě pokračuje až do dnešních dnů.
Jeho poslední hraný film měl premiéru letos na MFF v Torontu. Režisérova vitalita je doprovázena jeho obdivuhodnou schopností nezaostávat za moderními trendy dané doby nebo je dokonce do velké míry spoluurčovat.
De Oliveira je vzdělaný a sečtělý v oblasti historie, literatury, divadla a filozofie. Na přelomu 20. a 30. let 20. století byl označován za jednoho z nejvíce okouzlujících herců své doby (jako herec se objevil i později – např. ve filmu Wima Wenderse Lisabonský příběh). Jeho první hraný film Aniki-Bobó z roku 1942 bývá označován za předchůdce hnutí neorealismu. V roce 1967 vydal spolu s dalšími filmaři kolem Portugalského filmového centra manifest „nového filmu“.
Nejprestižnější festivaly světa v Benátkách a Berlíně ho ocenily Cenou za celoživotní přínos kinematografii, za své dokumenty i hrané filmy získal více než sto cen na světových festivalech. „V roce 1985 získal De Oliveira v Benátkách cenu za celoživotní přínos kinematografii a šest let nato vyhrál na stejném festivale hlavní soutěž. Je prostě neuvěřitelný,“ dodává na adresu obdivuhodného umělce Marek Hovorka, ředitel MFDF Jihlava.
Duoro, říční vlna
Film, jenž 21. září oslaví 75. výročí své premiéry, byl natočený v portugalském přístavu Porto. Dnes patří ke klasice avantgardního filmu a stojí na počátku tvůrčí dráhy jedné z nejvýznamnějších osobností autorského filmu. Dokument vznikl v době zlomu mezi němou a zvukovou érou kinematografie a je cvičením v možnostech filmového výrazu.
Představuje pracující město s jeho mosty, úzkými uličkami a loděmi, které unáší věčná řeka. Režiséra inspiroval obraz zahlédnutý v jiném filmu: ukotvená loď vzdoruje silnému proudu. V roce 1928 si koupil kameru a začal natáčet na březích Doura, aby o tři roky později město a jeho řeku rozbil v moderní montáži filmového experimentu.
Avantgardní chvalozpěv Douro, říční dřina se přiřazuje k dílům Waltera Ruttmanna (jehož berlínskou vizuální symfonii považoval De Oliveira za nejužitečnější lekci v technice), Jeana Viga, Dzigy Vertova a Jorise Ivense. Zájem o dokumentaci reality zásadně poznamenal de Oliveirův rukopis, který ale za Salazarova režimu našel jen výjimečné uplatnění a kvůli němuž byl režisér i po pádu diktatury osočován z elitářství. Až pozdní léta autorova života znamenají jeho rozkvět – zatím poslední snímek Manoela de Oliveiry nazvaný Belle Toujours měl premiéru letos, v roce jeho devadesátých osmých narozenin. V současnosti už natáčí další film.
