HFR Hobita je revoluce, proti stojí jen naše zpátečnictví

Týká se to zatím jediného filmu a tří konkrétních sálů u nás. Přesto o tom i v naší krásné malé zemi mluví každý filmový fanoušek. A je tomu tak dobře. High Frame Rate, 48 fps či česky vysokofrekvenční promítání vystrkuje růžky a Hobit: Neočekávaná cesta byl částečně koncipován právě tak, aby mu dělal reklamu.

O co vlastně jde? Začněme od prehistorie. V úplných začátcích si kinematografie vystačila klidně s 15 filmovými snímky za vteřinu. Pro vznik dojmu pohybu jich ostatně stačí 13.
V době zvukového filmu se počet ustálil na 24, výjimečně 25. Což mimo jiné dalo vzniknout dnešnímu vnímání grotesek - původně nebyly koncipovány zrychleně, dospěly k tomu, až když je s postupem času kinaři pouštěli na promítačkách určených pro 24 snímků, a protože byli líní je přenastavovat, v nich Charlie Chaplin pobíhá tak, jak ho nyní známe.

Od té doby, tedy přelomu 20. a 30. let, se tento úzus neměnil (jen pro televizi a video platí trochu jiná pravidla, ale nekomplikujme si to a zůstaňme v kině).

Jenže s nástupem velkých pláten a mnohem dynamičtějších pohybů kamer, a navíc 3D, kdy se počet snímků přijímaných okem redukuje, už si nejprve ti pozornější, ale nakonec snad všichni museli začít všímat, že něco není v pořádku.
Kdo viděl úvodní akci Skyfallu (tedy ne nutně 3D film) nebo i Hobita bez vylepšení, potvrdí, že obraz se leckdy sekal. Zvlášť několik horizontálních švenků v Hobitovi mělo tendenci vyvolávat až bolest hlavy.

Režiséři zkrátka narazili na hranici toho, co s kamerou zatím mohou dělat, aby obraz stále vypadal jako plynulý pohyb a ne shluk fotek. Ale naštěstí ta hranice není neprolomitelná.

Jako každou pořádnou technickou revoluci, i tuhle zaštiťuje král světa James Cameron, který už od premiéry Avatara chodí od filmaře k filmaři a vtlouká kolegům do hlavy, že musí začít natáčet ve větší frekvenci. Ostatně návrat na Pandoru plánuje určitě v HFR, jen se ještě nerozhodl mezi 48 a 72 snímky za sekundu.

První, kdo se v tomto nápadu zhlédl, byl Peter Jackson, který tak natočil Hobita. Jenže kontroverze se zrodila ještě před premiérou, kdy pustil něco přes 10 minut materiálu vybraným novinářům. Ti ho sepsuli jak malé dítě, hrající si s něčím, čemu nerozumí. Proti HFR vznikla taková nechuť, že bylo nakonec redukováno na minimum sálů. A to ve chvíli, kdy snímek vidělo pár lidí mimo obor.

Opět se potvrdilo, že pokrok je mrcha a lidé jej nemusí správně identifikovat a docenit. Dělo se to s v menší míře nástupem zvuku, ve větší s nástupem barvy a děje se to i nyní s nástupem HFR, které, na rozdíl od 3D, přináší změnu zásadní a pro film komplexní, protože ho nejde nevnímat.
Na druhou stranu byl od Jacksona nesmysl očekávat, že deset minut ukázek odhalí potenciál neangažovanému divákovi.

Když totiž sedíte v kině, prvních deset minut chcete s hrůzou vyběhnout ven a požadovat peníze zpět. S HFR vypadá film zcela jinak, než jak jsme zvyklí. I když očekáváte vysokou ostrost, šokuje hlavně "zrychlený" pohyb. Tato iluze, že film je promítán zrychleně, se jeví ze začátku opravdu velmi silně a nepříjemně. Jenže náš mozek (který musí nyní vnímat dvakrát víc vizuálních informací za vteřinu, než je u sledování filmu zvyklý!) je naštěstí chytřejší než my, takže když setrváme, za deset, dvacet a třicet minut si na tuto odlišnost začneme zvykat, pohyby začneme vnímat přirozeně a nové možnosti si snad i užívat.

Vše je díky více fps ostřejší, hmotnější, realističtější. Umím si představit, že ve spojení s velmi kvalitním 3D by šlo s posunem třeba na Cameronových vysněných 72 okének docílit úplné přesvědčivosti - tedy že kdyby byl promítán člověk v životní velikosti, považovali bychom ho za fyzicky přítomného. HFR by v tu chvíli přispívalo víc než 3D. Ale to se pohybuju maličko ve sci-fi.

Jako někdo, kdo viděl Hobita nejprve na novinářské projekci v klasických 24 fps a nyní i v HFR, musím techniku zcela vyzdvihnout a doporučit. Není pravda, že masky vypadají více jako masky a kulisy jako kulisy. Naopak se vše víc začleňuje do zobrazovaného světa, protože to vypadá méně filmově zastřeně.
Pokud bylo například CGI dlouhá léta vyčítáno, že se mu nedaří vyvolat dojem fyzičnosti a hmotnosti, s HFR se to zcela mění... Sice se ukazuje, že technika ani dnes není dokonalá, monstra ale působí mnohem víc "na dotek" a až nyní jsem nabyl dojmu, že CGI skutečně může dojít k fotorealističnosti. Není to daleko.

Za nevýhodu HFR lze považovat, že nyní budou muset mít všechny filmy s nadpřirozenými či sci-fi prvky pouze enormní rozpočty, už zkrátka nepůjde "maskovat" méně dokonalé vizuální efekty filmovým oparem. I Hobit se svým (za celou trilogii) pětisetmilionovým rozpočtem má občas problém s tím, že triky zatím nejsou zcela dokonalé. Nicméně na druhého Avatara, kterým Jim jistě opět posune laťky, se nyní těším ještě o něco víc.

Odmítání HFR s tím, že "takhle filmy nevypadají a vypadat nemají", je jen zpátečnictví srovnatelné s tím, když se totéž říkalo o zvuku a barvě. Nechtěl jsem tohle klišé přirovnání použít, ale po zhlédnutí Hobita mě nenapadá nic výstižnějšího. Neexistuje předpis "jak filmy správně vypadají". Pokud ano, tak jen proto, aby tato pravidla mohla být porušována a posouvána.
Proč by měl zvuk ubírat na eleganci? Barva na estetické hodnotě? Proč by ostrost obrazu měla být nepatřičná? Nechápu to. Mám rád němé filmy a některé nejlepší kousky, co znám, jsou černobílé. Kinematografie je ale umění založené na technickém pokroku. Bránit se progresi není na místě.

Neustále se přesvědčujeme, jak jsme pokrokoví a jak bychom už neopakovali stejnou omezenost našich dědečků, pak ale přijde situace, kdy se ukáže, že jsme pořád stejní.

Ano, na první pohled to "vypadá divně", ale jde jen o zvyk. Ostatně i během sledování, tedy na poli pouhých tří hodin, se High Frame Rate stává pořád přirozenější a přirozenější. Na rozdíl od 3D, jež je u Hobita úplně přebytečné (i když ve spojení s víc fps nabývá jisté hodnoty), jsem ho nakonec vnímal veskrze pozitivně. Zatímco stereoskopie filmaře omezuje, vysokofrekvenční kamera ho totiž naopak pouští ze řetězu.

Vypadá to, že víc než diváci jsou z Jacksonova experimentu nadšení filmaři. Bryan Singer hned po premiéře tweetoval, že Peteovi HFR závidí... Takže snad tvůrci nebudou odrazeni obecně negativním přijetím. Otevírají se jim právě zcela nové hranice a kinematografie má před sebou novou metu.
Samozřejmě bude třeba technologii mírně osekat mušky, lépe se s ní sžít, ale ona sama skvěle předkládá obrovský potenciál ještě víc nás vtáhnout do světa filmu.

PS: Vysílat HFR s dabingem by se mělo trestat již takhle od počátku. Dabing nikdy nebyl větší zlo.

PPS: Kinaři by měli zpozornět, protože s HFR je obraz tak dokonale čistý, že jsou na něm vidět jakékoliv vady (zašpinění, prohnutí) plátna. Chce to víc preciznosti zkrátka ode všech.