Ennio Morricone okouzlil Prahu

Tenkrát na západě a Mise. Stačí zmínit tyto dvě filmové klasiky a každému by hned mělo dojít, kdo je jejich společný jmenovatel. Komu by tyto indicie nestačily, nechť si ještě jednou přečte titulek a pak si přestane říkat filmový fanda. Řeč je samozřejmě o beze sporu nejslavnějším skladateli filmové hudby Enniu Morriconim.

Držitel dvou Zlatých glóbů, pěti nominací na Oscara (a držitel jednoho čestného) a živoucí legenda světové kinematografie poprvé veřejně vystoupil v České republice. Stalo se tak v rámci pražského festivalu Prague Proms a původně se mělo jednat o jeden koncert 14. července. Fakt, že vstupenky na něj byly během pouhých dvou dnů beznadějně vyprodané, následně přiměl pořadatele přidat ještě jeden koncert o den později.

Dva dny po sobě tedy ve Smetanově síni Obecního domu v Praze nastoupil Český národní symfonický orchestr, aby pod taktovkou italského velikána a ve vokálním doprovodu Českého filmharmonického sboru Brno nechal rozeznít nejen Morriconeho slavné filmové melodie, ale také ukázku z jeho instrumentální tvorby určené přímo pro koncertní sály. Tou byla kantáta pro sbor a orchestr Vuoto d'anima piena, která tvořila první část koncertu.

Druhá byla určená hudbě filmové a tvořili jí čtyři tématické celky. "Válečné a sociální téma" rozezněl rázný bubínek z Bitvy o Alžír, zapůsobilo naléhavostí Dělnické třídy kráčící do ráje a zakončeno bylo skladbou Abolicao z filmu Ostrov v ohni, jejíž sbory spolu s bongy vyvolávaly nutkání vyskočit ze sedačky, začít tleskat do rytmu a naplno si tu energii přicházející z pódia užít.

Zklidnění přišlo s "Poctou Maurovi Bologninimu" s tóny z jeho filmů Po starém schodišti a Dědictví Ferramontiů, které následovaly melodie z nejslavnějších - hlavní téma z filmu Hodný, zlý a ošklivý a slavná melodie z Tenkrát na západě, jeden z očekávaných vrcholů večera.

Tím druhým byl závěr série nazvané "Tragický, lyrický a epický film" v podobě ukázek z filmového doprovodu filmu Mise. Když se Morriconeho hudba nesla Smetanovou síní, jednalo se o jeden z nejmagičtějších koncertních zážitků, které jsem zažil. A zřejmě nejen já - vyprodaný sál si vystleskal čtyři přídavky a snesl by jich určitě i víc, nebýt mistrova taktního gesta, v němž se zrcadlila jeho neuvěřitelná skromnost, kdy si vložil partituru do podpaždí a naznačil, že všechno krásné jednou končí.