Radim Špaček - Neváhal jsem ani vteřinu.

Začátkem února vstupuje do kin nový český film Pouta, který ti, kteří jej už viděli, označují souhlasně za jeden z nejlepších českých filmů posledních desetiletí. Pouta jsou strhující a napínavý thriller s temným příběhem a nepředvídatelně jednajícím hrdinou. Temnotu mu dodává doba, v níž se odehrává - počátek 80. let, tedy doba tuhé totality, v níž hlavní role hrály udavačství, zrada, nenávist, tajná policie a zamindrákování estébáci - kterým je i hlavní hrdina Pout Antonín.

Jelikož film skutečně patří ke špičce české filmové produkce, připravili jsme pro vás seriál rozhovorů s tvůrci a herci, kterým bychom vás ještě před premiérou chtěli na film nalákat. Proč? Proto, že i když vám doba totality třeba už nic neříká, neměli byste si jeden z mála kvalitních českých filmů nechat ujít.

Tentokrát je na řadě osoba nejpovolanější - režisér Radim Špaček.


Své předcházející filmy jste nejen režíroval, ale byl jste také autorem námětu a scénáře. Producent Pout za vámi přišel s hotovým scénářem Ondřeje Štindla. Váhal jste, zda nabídku přijmout? Co vás na scénáři zaujalo?[/b]

Neváhal jsem ani vteřinu. U těch předchozích filmů jsem byl scenáristou spíše z donucení - psaní mi nejde a ani mě to nebaví. Už dlouho jsem ale tušil, že musím časem narazit na poutavý text, který mě dostane a bude zfilmovatelný. Stalo se. Se scénářem souzním v jeho přímočarosti, důrazu na věrohodnost ale zároveň nejednoznačnost charakterů postav, oslovila mě i ta poněkud stísněná atmosféra, která ke každému thrilleru patří.

V čem je režijní práce jiná, když nerealizujete vlastní scénář?

Přítomen je zejména stálý strach, abych tu skvělou předlohu nepokazil. Daleko častěji, než když realizuje svůj původní nápad, téměř nepřetržitě, se člověk sám sebe ptá, jestli něco nedělá blbě, jakou zvolit míru, jestli všemu ze scénáře dokonale rozumí a jak to má interpretovat. Ovšem ty základní věci - spolupráce s herci, počasím, kameramanem a ostatními profesemi - zůstávají samozřejmě stejné. Stejně nelehké.
[b]
Pouta jsou filmem týmovým, vy osobně jste si pochvaloval především spolupráci s kameramanem Jaromírem Kačerem, proč?

Jaromíra jsem poprvé potkal před dvaceti lety, kdy jsem se mihnul ve filmu Vojtěch, řečený sirotek, který snímal. Jako režisér jsem s ním však spolupracoval poprvé a přestože jsme zpočátku k sobě museli možná trochu komplikovaně hledat cestu a já jsem se během natáčení přímo na place vzdával jedné své představy za druhou, čím dál častěji jsem začal cítit, jak jsou ty mé představy banální a povrchní. Jaromír mi zkrátka ukázal jiný pohled na svět kolem mne. Bylo to dobrodružství se vším všudy a tak to mám rád. Nic by nám to ale nebylo platné, kdybychom neměli podobně inspirativní a pohodový vztah i s ostatními spolupracovníky. Jo, myslím, že ta podvědomá sázka na dva solitéry obklopené skvělými týmovými hráči producentovi vyšla.

Pouta se odehrávají v 80. letech minulého století, ve filmu se neobjeví ani jeden zjevný symbol té doby, žádná rudá hvězda ... byl to záměr? Jak vy osobně vnímáte dobu, ve které se Pouta odehrávají a jejich příběh?

V roce 1982 mi bylo devět let, bydleli jsme na pražském sídlišti a pomalu jsem začal vnímat klasickou schizofrenii té doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole. Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně hltal majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale i okupovaly. Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty (což byla ovšem v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi) a já jsem byl smířen s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou telku. Soudím, že zejména ten pocit smíření se s podmínkami, ve kterých jsme žili, to, že jsme tu nenormálnost vnímali jako normalitu a že ty komunistické symboly a hesla nikoho nevyváděly z míry, že je všichni již brali jako přirozenou součást okolí, nás vedlo k tomuto poněkud „dietnímu“ přístupu a pokusili jsme se jistou tísnivost té doby vyjádřit jinými vizuálními prostředky.

Realizaci filmu předcházely rok a půl trvající castingy, jak probíhaly?

Bylo to vyčerpávající, ale velmi příjemné. Studoval jsem kdysi herectví, jsem komunikativní extrovertní člověk a rád se seznamuju s novými lidmi, takže jsem byl jako ryba ve vodě. Za den jsem se seznámil s 15-20 herci a herečkami, případně pokecal se starými známými. Hovořili jsme nejen o našem chystaném filmu, ale i o osobním a profesním životě jednotlivých adeptů, pak jsme si společně sehráli několik etud na motivy konkrétních scén. Herci castingy nijak nemilují, je to někdy i dost ponižující, ale i když jsem večer už padal na hubu, snažil jsem se, aby na to alespoň nevzpomínali s hořkostí.

Pouta jsou hotová, cítíte úlevu, očekávání nebo pochybnosti?

Přestože jsme si jisti, že jsme nic neodbyli a k celému filmu přistupovali co nejpoctivěji, jisté napjaté očekávání přece jen cítím. Zejména jsem zvědav, jak Pouta zarezonují v té části publika, která už dlouho volá po filmu nerozplizlém žánrově ani výpovědí či řekněme filmu, který nehraje na retro strunu a zároveň má ambice vztahovat se k minulosti jinak než smířlivě.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?
Snad neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že Ondřej Štindl má hotový další scénář...


Zdroj: 2media.cz