Vary z pohledu průměrného filmového fandy

Letos jsem ho zažil poprvé. A jelikož jsem plný dojmů a zážitků, rozhodl jsem se o ně s vámi podělit. Řeč je samozřejmě o mezinárodním filmovém festivale v Karlových Varech. Pro mnohé budu nejspíš v pozici loosera, protože filmových fandů, kteří ve Varech nikdy alespoň na den dva nebyli, asi mnoho nebude. Já jsem se ovšem až do letošního léta řadil k oné festivalem neposkvrněné menšině. O návštěvě tohoto filmového svátku jsem uvažoval již dlouhá léta, ale vždy nakonec zvítězil jeho hudební konkurent Rock for people, který startuje ve stejném termínu. Ne tak nyní. Využil jsem pohostinnosti dobré kamarádky, zabalil krosnu a vyrazil směr západní Čechy.

Nebyla to pro mě pouze první návštěva festivalu, ale první návštěva Karlových Varů vůbec. A musím přiznat, že mě město učarovalo už před začátkem samotné akce. Nádherná architektura, okouzlující kolonáda, nad střechami domů zalesněné kopce. Jen ta všudypřítomná ruština vás asi trochu zarazí.

Ale k samotnému festivalu. Vše vypuklo ve čtvrtek 2. července ráno, kdy začal předprodej permanentek a vstupenek na první dva festivalové dny. K pokladnám u hotelu Thermal jsme dorazili kolem půl osmé ráno, do otevírací doby jsme měli půl hodiny. Fronty čítaly pouze několik desítek zájemců, a tak jsme na řadu přišli během třiceti minut. Obstarali jsme si program, festival pasy, opravňují nás k zakoupení tří lístků denně, a vstupenky na pátek a sobotu. Když jsem si zrekapituloval náš výběr filmů, začal jsem uvažovat o zakoupení nějakých antidepresiv. V prvních šesti filmech na nás čekal syn obžalovaný z vraždy, manželka vracející se z vězení (pro změnu zabití), zombie nacisti (na ledu), zahradník se sklony masového vraha, barvoslepá holčička v obklopení své looserovské rodiny a to vše završené filmem, kde slinivka z mladé dívky slouží jako masturbační pomůcka. Ano, už první den se začínám bát Evy Zaoralové a doufám, že ji během těch několika dní nepotkám. Večer jsme se proto chtěli trochu uklidnit na koncertě skupiny Nightwork, ale ani to neproběhlo zrovna tak, jak jsme si představovali – nejvyšší (a nebyl to Jirka Bartoška) na nás přihnal déšť.

Co se týká ranního vstávání do fronty na lístky, v pátek jsme ho byli ušetřeni. Opravdový boj o místa v sálech začal až v sobotu. Bohužel jsme ale ostatní účastníky festivalu podcenili a zjistili jsme, že přijít k pokladnám kolem sedmé hodiny, je opravdu pozdě. Na nějaké vybírání si z programové nabídky nebyl prostor a nakonec jsme museli vzít, co na nás zbylo. Naštěstí se ale i přesto jednalo o jedny z nejlepších filmů, které jsem ve Varech viděl (Babka, Na chvíli svobodní).

V neděli byla situace se vstupenkami ještě o něco horší, vlastně vcelku děsivá. Zaspali jsme a dostat se na nějakou projekci bylo takřka nemožné. Dali jsme si tudíž malou pauzu a jediný film, za který jsme se byli ochotni rvát, bylo půlnoční uvedení Parkovy Žízně. V deset večer zbývalo šest lístků v rezervacích, které měly s úderem jedenácté propadnout lačnému davu. Nechtěli jsme nechat nic náhodě, proto se šla moje spolubojovnice postavit před kino do fronty na neobsazená místa a já se vydal číhat k hlavní pokladně na oněch šest lístků. Být na místě již v půl jedenácté se vyplatilo. Nejen že jsem lstivě odkázal několik protivníků do fronty před kino, kde byly mezitím jejich šance na získání míst ještě menší, ale upoutal jsem i pozornost sympatického mladíka za pokladnou, který mi za mou vytrvalost podržel poslední dva lupeny. Když jsem je konečně držel v ruce, zasáhla mě neskutečná euforie štěstí. Běžel jsem směrem ke kinu, marihuanový úsměv na tváři, mával jsem lidem lístky před obličejem, cítil se jako v ráji.

Po Žízni nás čekala naše první noční mise. Nechtěli jsme již riskovat pozdní příchod k pokladnám, a tak jsme si k nim šli sednout již v půl třetí ráno. Nejdřív jsme si připadali trochu jako blázni, ale když se pár chvil po nás objevili další nadšenci, věděli jsme, že jsme udělali dobře. Ten pocit, když jsme krátce po osmé opouštěli hotel Thermal, míjeli neskutečně dlouhý zástup lidí a v ruce žmoulali vstupenky, je opravdu jen těžko popsatelný. Ten pocit se nám zalíbil natolik, že jsme noční vystávání aplikovali již po zbytek festivalu. Ráno před třetí jsme vstali, před čtvrtou dorazili k pokladnám, v osm koupili lístky, do dvou odpoledne spali a na filmy chodili v podvečer.

Filmy ze soutěžní sekce jsme viděli pouze dva. Ten první v úterý a shodou okolností to byl nakonec i film vítězný – Anděl u moře. Belgický debut se silným příběhem, ovšem s diskutabilní kvalitou režie, jehož získání Křišťálového glóbu bylo asi menším překvapením. Pro srovnání jenom uvádím, že v poslední den festivalu měl Anděl u nezávislých kritiků ze všech soutěžních filmů nejnižší hodnocení.

I když vezmu v potaz soutěžní sekci, nejočekávanější snímek festivalu měl jsou jedinou projekci ve středu. Byl jím Trierův Antichrist. Film při kterém prý lidé omdlévali a který pobouřil polovinu francouzského Cannes. Trier prý při natáčení Antichrista bojoval se svými vnitřními démony. Eva Zaoralová díky Antichristu bojovala sama se sebou. Jak totiž přiznala v rozhovoru ve festivalovém deníku, nechtěla tento film do programu vůbec zařadit. Podle Eviných slov totiž tento film není její šálek kávy a připadal jí příliš brutální. Zarážející na tom je jednak fakt, že programová ředitelka festivalu nevybírá filmy, které chce vidět divák, ale filmy které (ne)chce vidět ona sama, a jednak to, že uvedení Trierova artového hororu zvažovala, ale zařadit do programu v několika projekcích nudně brutální dílko Mamka a taťka, či čtyřhodinový japonský epos věnovaný perverznosti Pod vlivem lásky jí zřejmě problém nedělalo.

V rámci otázky programového výběru filmů je zarážející více věcí. Kdo by například v poctě Johnu Malkovichovi čekal některý z jeho slavných snímků, odcházel by s nepořízenou. V celé sekci bylo možno zhlédnout pouze Malokovichův režijní pokus Tanečník seshora a nebo dokument Cesta domů, který ovšem tento slavný herec pouze produkoval. Náš Jan Švankmajer dopadl ještě hůř. Ačkoliv mu byla věnována také celá programoá sekce, uveden byl pouze jeden jeho film – Spiklenci slasti. Také je zajímavé poukázat na to, že je sice hezké zařadit sekci přehlídky českých filmů, ale dát před hlavní pokladnu jeden z největších poutačů na „komedii pro starší“ Líbáš jako bůh je trochu urážlivé. Už jenom proto, že jednu z hlavních rolí hraje prezident festivalu. Jasně, Poledňáková dotáhla do kin mraky lidí, ale jak je známo – kvantita není kvalita.

Devět dnů plných filmu uteklo ve Varech jako voda. Viděl jsem díky nim na 30 snímků (i když ve většině průměrné kvality), na vlastní oči spatřil Antonia Banderase (mimochodem ten jeho film snad ani za takový čekání nestál) a seznámil se s snad nejnudnějším režisérem všech dob (na Alana Rudolpha si dejte pozor). Festival mě stál hodně energie, kterou ještě nyní dočerpávám, ale také mi dal novou zkušenost a rozšířil filmové obzory o snímky, které v běžné české distribuci najdete jen stěží, prakticky je nenajdete vůbec. Už teď se těším na příští ročník. Doufám, že mi cesta do Karlových Varů výjde.