Dlouhá cesta Nabarveného ptáčete
Nový film Václava Marhoula si odbyl svou premiéru na filmovém festivalu v Benátkách. Jak vznikal? Co se o něm píše?
Film Nabarvené ptáče vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy Jerzyho Kosińského vydané v USA v roce 1965, která vyvolala velmi bouřlivé reakce. A není se čemu divit. Množství násilí, krutosti a zla, které je v knize obsaženo, je tak obrovské, že ač se z ní stal světový bestseller (odhady jsou asi 100 milionů prodaných výtisků) a získala řadu prestižních literárních cen, značné množství čtenářů knihu vůbec nedokázalo dočíst.
Dílo vypráví o malém chlapci, kterého v roce 1939 pošlou rodiče na venkov, aby tam v náhradní rodině bezpečně přečkal válku. Pěstounka, u které chlapec nalezne dočasné útočiště, však dva měsíce po jeho příjezdu zemře a on je tak nucen putovat sám od vesnice k vesnici. S tmavými vlasy a hnědýma očima je považován za Žida či Roma, symbol nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Trpí hlady, je bit a týrán, často musí bojovat o holý život a stává se svědkem mnoha krutostí, které jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni na sobě navzájem páchat.
Autor, původem Polák, představil americkým čtenářům svou knihu jako autobiografickou, což bylo po letech vyvráceno, neb Kosiński prožil válku s rodiči a ve vesnici, kde se schovávali, se k nim nikdo nechoval zle. Strach ze skrývání své identity, atmosféra doby a události dějící se v blízkosti na něj však zapůsobily velmi silně, a i když můžeme Kosińskému vyčítat lhaní čtenářům, na kvalitě knihy a skutečnosti, že podobná zvěrstva jsou lidé skutečně schopní dělat, to nic nezmění. Ve východní Evropě se Nabarvené ptáče ihned po vydání dostalo na zakázanou listinu a v ČR se tak na prodejní pulty dostalo až v roce 1995.
Režisér Václav Marhoul se s knihou seznámil až mnohem později, ovšem hned po třech stránkách ho napadlo, že by z ní byl skvělý film. Rozhodnutí vynaložit veškeré úsilí, aby román Jerzyho Kosińského zfilmoval, dozrálo v Marhoulovi ale až po té, co dotočil Tobruk. Dva roky se snažil získat filmová práva, tři roky pracoval na scénáři, jehož teprve sedmnáctá verze se zdála režisérovi jako ta pravá. A potvrzení její kvality dostal v roce 2013, kdy bylo scénáři k Nabarvenému ptáčeti uděleno na festivalu v Cannes Zvláštní uznání poroty v rámci vyhlášení vítězů scenáristické ceny ScripTeast / Ceny Krzysztofa Kieślowského. Jde o celoroční program pro východoevropské projekty, jehož cílem je vybrat z desítek scénářů ty nejlepší projekty, a ty potom zviditelnit na mezinárodním poli.
Natočit Nabarvené ptáče trvalo celých 11 let, a to jak to tak u filmů bývá hlavně z finančních důvodů. Hned v počátku Václav Marhoul odhadl rozpočet filmu na 120 milionů korun, nakonec se však pohybujeme okolo částky 175 milionů. Natáčelo se na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a pochopitelně i u nás a do hlavních rolí Marhoul kromě českých herců obsadil také zvučná zahraniční jména jako Harvey Keitel, Stellan Skarsgård, Barry Pepper, Julian Sands či Udo Kier. Teď vás asi napadlo „Bodejť by ten film nebyl tak drahý, když si tam Marhoul nazve takové herce!“. A v rozhovorech Václav Marhoul více méně potvrdil, že takové myšlenky nejsou daleko od pravdy. Ovšem na druhou stranu Stellan Skarsgård uvedl do švédských novin, že svému agentovi nakázal dát do smlouvy honorář ve výši 100 eur, ani o cent víc. Asi si dovedete představit nadšení hercova agenta. Jak Stellan uvedl, po chvíli ticha se z telefonního sluchátka jako reakce na danou instrukci ozvalo pouze „oh fuck“. Jak to s těmi honoráři ve skutečnosti bylo asi nezjistíme, jedno je ale jisté. Obrovská část finančních prostředků filmu padla na kulisy. Ač se Marhoul snažil, nedokázal v zemích natáčení najít žádnou vesnici, která by odpovídala tehdejší době a tak si musel postavit vlastní. A to vše kvůli tomu, aby jí nechal během dvou hodin shořet na popel. Vynaložené prostředky se však vyplatily, i když je otázkou, jestli se produkci vrátí.
Ohledně finanční stránky filmu je ještě jedna zajímavost. Václav Marhoul, který si film také produkoval, se snažil sehnat peníze kde se dalo. Mimo jiné oslovil i polské produkční společnosti kvůli koprodukci, averze ke Kosińského knize a ostatně k jeho osobě vůbec je ale v Polsku tak obrovská, že nejen že Marhoula všichni odmítli, tedy pokud se vůbec obtěžovali mu na zprávy odpovědět, ale do teď nemá film dokonce ani polského distributora. Vše právě kvůli tomu, že Kosiński označil knihu jako autobiografii, a i když je v knize jasně napsáno, že se děj odehrává ve východní Evropě (Polsko tam není zmíněno ani jednou) a vesničané hovoří podivným jazykem, Poláci si celou záležitost okolo knihy a jejího vydání berou nesmírně osobně a Nabarvené ptáče je pro ně jako rudý hadr pro býka.
Václav Marhoul udělal vše proto, aby film na diváky působil co nejpravdivěji. Zvolil proto černobílou formu, natáčel na klasický 35 mm film a až na Němce, Rusy a českého chlapce mluví všechny postavy vymyšleným slovanským jazykem. Moc si ho ale neužijete, film k divákovi promlouvá převážně obrazovou formou, není v něm dokonce ani žádná hudba. Představitele židovského chlapce hledal Václav Marhoul v Čechách a na Slovensku, protože potřeboval, aby chlapec zůstal uchráněn zvěrstev, která se ve filmu dějí a zároveň přesně věděl, co po něm režisér chce. Dvojice si tak potřebovala perfektně rozumět. Petra Kotlára objevil v jedné restauraci v Českém Krumlově. Původně chtěl dát roli jeho bratrovi, než však na projekt sehnal peníze, starší bratr vyrostl a tak byl na castingovou zkoušku do Prahy pozván mladší Petr. A minimálně podle zahraničních herců z filmu, kteří o spolupráci s malých chlapcem hovořili, to nemohlo dopadnout lépe.
Asi těžko vám mohlo uniknout, že Nabarvené ptáče je po 25 letech první film, který se probojoval do hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Tam letos soutěžil vedle takových kousků jako Joker, Ad Astra, The Laundromat Stevena Soderbergha či An Officer and a Spy režiséra Romana Polanského. Vyhlášení výsledků proběhlo v sobotu ve večerních hodinách, takže vám mohu prozradit, že Zlatého lva si nakonec odnesl Joker. Pro Nabarvené ptáče byly ale možná více než ocenění důležité ohlasy od kritiků po novinářské premiéře, která proběhla před několika dny. Ne všichni diváci při ní dokázali sedět v sále celých 169 minut. A jak režisér předpovídal, film rozdělil zbylé jedince do dvou táborů. Nadšeného a zhnuseného. Někteří považují Nabarvené ptáče za mistrovské dílo, jiní za zbytečně vyhrocenou exhibici násilí bez jakékoliv katarze. Na čem se ale většina recenzentů shoduje je bravurní práce kameramana Vladimíra Smutného, který by si určitě nějaké to ocenění zasloužil. A osobně mám ze všech recenzí dojem, že problémem filmu je spíše zpracovaná látka, než zpracování samotné. Nabarvené ptáče je zkrátka tak hutný materiál, že ne všichni jsou schopni nenechat se předloženou brutalitou naprosto ochromit a hledat přes ní ve filmu nějaké poselství. To se dá ale těžko někomu vyčítat.
Václav Marhoul nakonec neodjíždí z Benátek úplně s prázdnou. Studentská porota Nabarvenému ptáčeti udělila cenu Film pro UNICEF, která je udělována snímku nejlépe vyjadřujícímu boj za práva dětí. Ovšem nevím, jestli se dá ve výsledku přijetí filmu hodnotit úplně pozitivně. Negativních recenzí přeci jen není úplně málo a je otázka, jak dalece ovlivní světové distributory. V Čechách lze totiž těžko očekávat velkou návštěvnost kin. Filmu se ale každopádně podařilo v Benátkách vzbudit pořádný rozruch, ať už odchodem některých diváků ze sálu, šokovanými reakcemi či v českých médiích tolik citovanou recenzí Xana Brookse z The Guardian, který filmu udělil plný počet hvězd. Můžeme se na to navíc dívat i z toho hlediska, že už skutečnost, že se o filmu mluví, je svým způsobem dobrá reklama. Cesta Nabarveného ptáčete navíc zdaleka nekončí. Než budeme film moci zhlédnout v našich kinech, odbyde si svou premiéru také v zámoří. A to na dalším významném festivalu – v Torontu. TIFF je festival nesoutěžní, ale patří mezi tři nejvýznamnější filmové akce vůbec. A ač již v minulosti byli některé české filmy v Torontu promítány, Nabarvené ptáče je úplně první český počin, který se dostal do hlavní sekce Special Presentations. Což také neznamená málo.
Nový Marhoulův film se tak dá bez rozpaků označit jako dílo, jemuž podobné nevzniklo v našich luzích a hájích již pěkně dlouhou dobu. Dílo, které má uměleckou hodnotu a nutí diváka přemýšlet. Za sebe bych chtěla dodat: kéž by Václav Marhoul inspiroval další české režiséry a začalo u nás vznikat více zajímavých a výjimečných snímků. Dobré filmové tvůrce tu máme, chce to jenom trochu odvahy. Natočit Nabarvené ptáče bylo rozhodně velmi odvážným kouskem. A i my budeme muset sebrat notnou dávku odvahy, abychom na něj do kina zašli. Něco mi ale říká, že se to vyplatí.
Trailer k filmu:
Četli jste knižní předlohu? Chystáte se na film do kina? Máte z něj obavy? Podělte se s námi o své myšlenky v diskuzi.
