6. 3. 2018

90 Oscaři - jací byli a kdo vyhrál?

Oscaři za sebou mají kulatý 90. ročník, při jehož oslavách se překvapivě téměř vůbec nebylo třeba dotýkat politiky, #MeToo nebo toho, zda není předávání příliš bílé nebo černé. Ceremoniál se tentokrát o to více zaměřil na

Ta nejpalčivější otázka ale z předchozího ročníku přetrvala – dovede si produkce odpustit stejné faux pas jako loni při předávání ceny za nejlepší film? Ano, tvůrci to tentokrát ohlídali. A možná ze strachu, aby jim nebylo zpětně nic vyčítáno si stejným způsobem ohlídali celý večer a jen minimálně dovolili moderátorovi Jimmy Kimmelovi upustit trochu páru.

Ano, letošní předávání bylo tak decentní a neurážlivé, až to byla nuda. Neurazí, ale nenadchne zde platí dvojnásob. Netroufám si tipovat, jaký podíl viny na tom nese moderátor večera, je ale pravdou, že při svém repete byl o poznání méně zábavný a vtipný. Jeho charisma se zde poněkud vytratilo a až na pár trefných vtipných poznámek se povětšinou ani o nějaký humor nepokoušel. A pokud mělo jít o snahu udělat Oscary okázalé a pompézní, ani ta příliš nevycházela.

Jednoduše to byl poněkud nudnější ročník – ani nominované písně z letargie neprobouzely, čest výjimce v podání energické This Is Me z Největšího showmana, většina vtipů se rychle vytratila, a především ten se skútrem začal být ke konci zbytečně opakovaný. Přesto se objevilo hned několik světlých momentů, na které si možná překvapivě vzpomeneme i za pár let.

A dál? Objevilo se tu několik legend světového filmu, především potěšila účast tří úžasných dam (které svůj věk nesou s oslnivou grácií) – Eva Marie Saint, Helen Mirren a Jane Fonda. Bavilo mě také předávání ceny pro nejlepší herečku Jennifer Lawrence s Jodie Foster. Co se děkovných řečí týče, tu nejlepší měla bezkonkurenčně Frances McDormand, která dokázala, že je skutečně Žena s velkým Ž. Tvůrci si pak zaslouží uznání za pěkné gesto, jímž dali šanci Warrenu Beattymu s Faye Dunaway na reparát po loňském fiasku, ve kterém oni dva byli vlastně nevinně.

Zmínka o nabušené This Is Me již padla, In Memoriam bylo opět hezky důstojné a vzpomínka na válečné veterány byla asi především pro Američany velmi pěkná. Z vítězů musel všem udělat ohromnou radost kamerový mág Roger Deakins (1. Oscar, 14. nominace), dále se pak dočkal také Gary Oldman a duo ze Tří billboardů – Sam Rockwell a zmiňovaná Frances – těšilo taktéž. No, a Alison Janney měla rozhodně nejvíc ikonický úvod své děkovné řeči ze všech („Dokázala jsem to sama!“).

Nějaká překvápka? Kromě vítězství Uteč za nejlepší adaptovaný scénář letos vlastně ani ne. Nedočkali jsme se žádné dominance jednoho filmu, právě že všechny si ty ceny rozdělily poměrně rovnoměrně, možná jen ta Lady Bird zůstala jediná tak trochu do počtu (a Akta Pentagon). Všeobecně zamrzí další neproměněná cena pro Opice, které sice jsou v CGI a motion capture herectví revoluční, ale bohužel Akademií nedoceněné.

Celkově šlo o decentní večer. Ve finále možná až příliš decentní. Oscaři letos poněkud ztratili charakter, nebylo to ani okázalé a ani zábavné – nakonec to tedy skončilo jen poněkud nudně. Jimmy Kimmel byl dvakrát po sobě celkem fajn, ale vůbec by mi příště nevadila změna. Návštěva náhodných lidí v kině byla poněkud otravně afektovaná a rozhodně zbytečná, ale pořád lepší než loňská návštěva turistů na předávání.

90. předávání cen Akademie by si možná zasloužilo na své kulatiny o něco lepší oslavu. Tak tedy doufejme, že za deset let si to vynahradíme a dočkáme se něčeho výjimečného.