"Remake": Muži, kteří nenávidí ženy
Nová rubrika o předělávkách, dnes tak trochu jinak.
Ať jsme nuceni vysedávat ve školních lavicích, v kancelářích, v laboratořích, v obchodech či v autě na cestě od jednoho zákazníka k druhému, všichni si během roku představujeme, jaké to bude, až začne léto. Období prázdnin, dovolených, úniku od každodenních povinností. Slunce svítí nad hlavou, je teplo, vy ležíte a odpočíváte někde u vody s lahodným mokem v ruce. K dokonalosti už chybí jen zajímavé čtivo. Přesně proto je začátek července ideálním obdobím pro vypuštění nové série článků. Všichni totiž milujeme filmy a tak není lepšího tématu o kterém číst, než právě oni. Vítejte tedy u prvního dílu rubriky, která vám bude představovat filmy, které si vysloužili svou předělávku. Vítejte u rubriky věnované remakům.
Američané jsou svou posedlostí k předělávkám pověstní. Jakmile se v Evropě natočí film, který zaznamená mezi diváky úspěch, Američané hned přispěchají a snímek předělají. Jestli jsou lidé v USA opravdu tak líní či neschopní číst titulky, nebo mají distribuční společnosti pocit, že by mohli obyvatelé Ameriky po zhlédnutí evropského filmu utrpět kulturní šok, těžko říci. Předělává se ale jako o život. Předělávají se i úspěšné staré filmy. Možná aby se přiblížili mladším divákům, nebo mají třeba tvůrci pocit, že jsou film schopní zpracovat lépe. Další možností je, že zkrátka docházejí nápady, protože remaky pomalu začínají vznikat i od ne až tak letitých snímků. Ať je to tak či onak, remaků je hojně. Většina z nich se originálu nevyrovná, některé jsou co do kvality srovnatelné. Ale vznikají i ty, které jsou lepší než filmy původní. V poměru ku množství předělávek jich není úplně mnoho, ale jsou. K tomu se ale dostaneme až někdy příště.
Film, který by byl ideální pro odstartování, jsem vybírala dlouze. Původně jsem přemýšlela nad nějakou starší klasikou, ale potom přišla zpráva o smrti Michaela Nyqvista a bylo rozhodnuto. Začneme pěkně zostra, filmem, kterým se tento výjimečný švédský herec dostal do širšího povědomí. Je pravda, že do této rubriky až tak úplně nezapadá, protože spíš než o předělávku se jedná o dvojí zpracování stejného tématu, ale vy mi to jistě vzhledem k okolnostem odpustíte, protože materiál je to rozhodně zajímavý. Usaďte se tedy pohodlně, přicházejí Muži, kteří nenávidí ženy.
Hádám, že o trilogii Milénium švédského spisovatele Stiega Larssona slyšel asi každý z vás. Svého času udělala ve světě velký humbuk. Larssonova vize byla napsat deset dílů detektivky s investigativním novinářem Mikaelem Blomkvistem v hlavní roli, avšak na konci roku 2004 postihl Larssona infarkt, ze kterého se již nezotavil a zemřel. Bylo to několik měsíců před vydáním prvního dílu série, jak velký úspěch a obdiv kniha získala, se tak tento spisovatel a novinář nikdy nedozvěděl. Stieg Larsson měl v době své smrti rozepsán i díl čtvrtý. Na popud švédského vydavatelství se ho nakonec chopil David Lagercrantz a v roce 2015 se na pultech knihkupectví objevila Dívka v pavoučí síti, která však na úspěch původních dílů úplně nenavázala. Larssonova trilogie vyšla ve více než 50 zemích světa a prodalo se přes 80 milionů jejích výtisků. Není tedy divu, že se dočkala i filmového zpracování.
O čem to celé je?
Před čtyřiceti lety zmizela Harriet Vanger z rodinného setkání konaného na ostrově, který vlastnil a obýval mocný klan Vangerů. Přestože nebylo Harrietino tělo nikdy nalezeno, je její strýc přesvědčen, že šlo o vraždu, jejímž pachatelem je někdo z jeho rodiny. Rodiny, jejíž členové jsou mezi sebou sice spjati pevnými pouty, ale která je jinak zcela nefunkční. K vyšetření tohoto případu si proto najme investigativního novináře Mikaela Blomkvista, kterému pomáhá drsná potetovaná počítačová hackerka Lisbeth Salander. Lisbeth Salander je mladá žena jako vystřižená z Tarantinových filmů, s tajemnou minulostí, za kterou se mstí a která z ní učinila skutečného outsidera. Je hackerkou světového formátu – s naprostou samozřejmostí se pohybuje ve virtuálním světe, kde je schopná získat jakoukoliv informaci, kterou chce. Kromě toho je neobyčejně inteligentní a má skvělou fotografickou paměť. Jakmile Blomkvist a Salander zasadí Harrietino zmizení do rámce četných podivných vražd, které se staly téměř před čtyřiceti lety, začíná se rozplétat temná a děsivá rodinná historie.
Män som hatar kvinnor
Nikdo neměl větší nárok pustit se do natáčení této trilogie než Skandinávci. Režie prvního dílu se ujal Dán Niels Arden Oplev a do ústřední dvojice obsadil švédské herce Michaela Nyqvista a Noomi Rapace. A volba to byla vskutku dobrá. Film celosvětově vydělal 104 mil. dolarů, 94 ve světě a 10 v USA, což je na švédský film opravdu, opravdu hodně. Snímek si získal srdce diváků i kritiků, všichni na něj pěli ódy. Proto se postupně ze stránek knih přesunuly na filmová plátna i zbylé dva díly. Celkově trilogie vydělala 215 milionů a dosáhla tak největšího úspěchu v dějinách skandinávské kinematografie.
Švédští Muži, kteří nenávidí ženy získali 18 cen, z nichž nejvýznamnější je Cena BAFTA za nejlepší neanglicky mluvený film.
The Girl with the Dragon Tattoo
Dva roky po švédském dítku přišel na svět jeho americký bratříček. Evropský divák příliš nechápal, proč se stejný film točí po tak krátké době, trochu brblal, ale na režisérskou stoličku se v tomto případě usadil velikán David Fincher, který snad nikdy nenatočil nic špatného, takže přeci jen převládla zvědavost. Mikaela Blomkvista si v této verzi zahrál Daniel Craig, představitelku Lisbeth Salander hledal Fincher mezi více než 5000 dívkami a jeho důvěru si nakonec získala Rooney Mara. Americká verze přirozeně vydělala víc než švédská, celkem 230 milionů. Přestože diváci v Evropě byli zpočátku skeptičtí, do pokladen kin vložili 130 milionů a i když zůstali tací, pro které je původní verze nepřekonatelná, hodnocení Fincherova filmu není o moc horší než u verze původní.
I Fincherův film má na svém kontě celou řadu ocenění, mimo jiné také 2 nominace na Zlaté glóby a 5 nominací na Oskara, z nichž si nakonec odnesl sošku za nejlepší střih.
Švédsko vs. USA
Srovnávat švédskou a americkou verzi je složité a možná i trochu nespravedlivé. Jak jsem již podotkla v úvodu, nejde o klasickou předělávku, ale režiséři obou filmů uchopili a pojali příběh trochu jinak. Niels Oplev natočil klasickou detektivku, ve které hraje prim hledání důkazů, kdežto David Fincher hutný thriller, založený na tíživé atmosféře.
Filmy také působí jinak na čtenáře, kteří mají ve svých srdcích a myslích Larssonovu předlohu a na lidi, kteří knihu nečetli. Scénáristé obou filmů totiž z knižní předlohy museli něco vynechat, aby se film dal vůbec natočit v alespoň trochu rozumné délce, někteří si tam dokonce i něco přidali, což může diváky, kteří knihu četli, trochu otrávit. Já jsem knihy četla, je to sice již dávno a s mou děravou pamětí mi v hlavě mnoho detailů nezůstalo, ale některé věci mě přeci jen trkly i teď po letech, kdy jsem si oba filmy pouštěla znovu.
I přesto všechno se o nějaké srovnání pokusím. Když se Skandinávci pustí do něčeho jiného než zářivé ujeté komedie, jsme zvyklí na tak mrazivou atmosféru, že hledáme teplé svršky i když sedíme doma u kamen. U Mužů, kteří nenávidí ženy, jsou to ale paradoxně Američané, kteří dokázali vytvořit mnohem temnější a tíživější atmosféru. No i když paradoxně…mluvíme tady o Davidu Fincherovi. Ona atmosféra je dána jednak pojetím příběhu a jednak skvělou hudbou, za kterou stojí Trent Reznor, zakladatel legendárních Nine inch nails a Atticus Ross, což není náš redaktor, ale skladatel, který společně s Reznorem dělal hudbu i k Fincherovým filmům The Social Network a Zmizelá a ke Dni patriotů režiséra Petera Berga.
To hlavní, co lidé u filmů srovnávají je asi herecké obsazení a ztvárnění Lisbeth Salander. V knize je tato vychrtlá dívka podivného vzhledu popisována jako velmi uzavřený a psychicky nevyrovnaný člověk, který má problém s komunikací a kontaktem s lidmi vůbec, svůj čas tráví převážně s počítači a i kontakt s „kolegou“ Plaguem omezuje jen na krátké zcela nezbytné návštěvy, při kterých nepadne mnoho slov. Dalo by se říci, že je skoro až ošklivá a chybí u ní jakákoliv ženskost. V podstatě na ní není příliš mnoho věcí, které by vzbuzovali sympatie a při čtení knihy chvíli trvá, než si k ní čtenář najde cestu. Noomi Rapace zahrála Lisbeth skvěle, ale dle mého názoru byla jednak příliš hezká a to hlavní, v čem jí předčila Rooney Mara je ona uzavřenost postavy, která byla u Američanky mnohem čitelnější. Rooney také působila o dost vyšinutěji a nevypočitatelněji. Lisbeth Salander je ale tak komplikovaná postava, že ztvárnit jí opravdu věrohodně je skoro až nadlidský úkon a obě představitelky se s tím popraly náramně.
David Fincher je autorem takových snímků jako Hra, Klub rváčů , či Sedm. Je tedy jasné, že rád šokuje a rozhodně se nebojí ukázat ve filmech věci, které byste už možná ani vidět nepotřebovali. Proti němu tady ale stojí seveřané. A ti se taky hned tak něčeho nezaleknou. Nevím, jestli je to tím, že celkově je film klidnější a civilnější, ale ony brutální scény, které jsou ve filmu obsaženy, na mne působily daleko více v původním zpracování. Scénu se znásilněním Fincher naprosto vypiplal co se hudby a zvuku týče, ale brutálněji na mě zkrátka působila u Noomi. Stejně tak záběry zohavených mrtvol při vyšetřování. Závěrečná mučící scéna jde naproti tomu za Fincherem, i když zaplivanější mučící místnost použitá Švédy je o něco věrohodnější, Fincher jí udělal perfekcionisticky udržovanou, s nástroji srovnanými jako když střelí, což sice zdůrazňuje totální vybočenost mučitele, ale zároveň působí až trochu nereálně. Tady na sebe ale strhává pozornost Stellan Skarsgård, který při pohrávání si se svou obětí zase jednou předvedl svůj herecký um. Podobné role on zkrátka zvládá na výbornou.
To, co u mladší verze působí poněkud zvláštně je její „americkost“. Je to film natáčený Američanem pro Američany, takže je to svým způsobem samozřejmě v pořádku, ale asi potom nemá příliš cenu bazírovat tolik na ponechání všeho švédského, když to ve výsledku působí zase jenom jako Spojené Státy. Film se totiž natáčel ve Švédsku, Fincher použil původní švédská jména, dokonce nechal Rooney používat švédský pozdrav Hej, hej, ale při sledování máte stejně pocit, že se koukáte na příběh odehrávající se v USA. Velmi intenzivně si to člověk uvědomí například u záběrů z minulosti, u kterých zkrátka nemáte pocit, že se díváte na 60.léta ve Skandinávii. V celku je to tedy poněkud nelogické a na mne to působilo trochu rušivě.
U Americké verze musím ovšem na druhou stranu vyzdvihnout zařazení scény s naporcovaným chlupáčem na zápraží. V knize to byla jedna z nejpůsobivějších scén vůbec, dodnes jí nemohu vyhnat z hlavy, byla tam popsána velmi sugestivně a při prvním sledování původního filmu jsem na ní čekala, zvědavá, jak se s ní tvůrci vypořádají. A ouha, scénáristé jí vůbec nezařadili, což mne opravdu zklamalo. Ta scéna do příběhu prostě patří. Ale to je spíš takový můj osobní postřeh.
Jak je srovnávání těchto filmů vzhledem ke svému zpracování těžké, myslím, že zámořská i severská verze si mohou více, méně podat ruce. Kvalitní jsou totiž obě, i když deviza každé je trochu v něčem jiném. Fincherovo zpracování určitě nebylo zbytečné, přestože přišlo pouhé dva roky po původním filmu.
další díly trilogie?
Již jsem uvedla, že Švédi natočili rovnou všechny tři díly. Ovšem Niels Arden Oplev bohužel od zbývajících dvou odstoupil kvůli časové náročnosti projektu a na režisérské stoličce ho vystřídal Daniel Alfredson. A tohle střídání se moc nepovedlo. Dívka, která si hrála s ohněm je zdaleka nejhorším dílem trilogie a zapříčila snížený zájem diváků i o poslední díl, který se vydařil už mnohem lépe, ale ani tak Dívka, která kopla do vosího hnízda nedosáhla kvality prvního dílu. Celkově ale zanechalo toto zpracování v divácích kladné pocity. Dobré odstartování je zkrátka základ.
Natočit všechny tři díly byl samozřejmě záměr i v zámoří. První díl ale dle studia Sony nevzbudil u amerického diváka dostatečný zájem, proto dali projekt na chvíli k ledu. V dalších letech vybublávaly na povrch různé zprávy o osudu pokračování. Některé zdroje říkali, že Daniel Craig chtěl příliš velký honorář, na což studio nehodlalo přistoupit, bez Craiga nechtěl točit Fincher a bez Finchera zase Rooney Mara. Další ohlašovali, že točit se bude, ale s jiným obsazením a na roli Lisbeth se uvažuje o švédské herečce Alicii Vikander. Mezi posledními zprávami se objevilo, že točit se sice bude, ale až čtvrtý díl, tedy Dívka v pavoučí síti a Lisbeth by si tu měla střihnou nejspíš Claire Foy, kterou můžete znát z oblíbeného seriálu The Crown. Jak to nakonec celé dopadne, jestli se dočkáme zpracování některého z dalších dílů, či nikoliv, tak zatím není příliš jasné. Doufejme ale, že jestli se pokračování nakonec natočí, nepůjde jen o další průměrný snímek dojící své jméno a předešlá zpracování, ale bude stát za to. Tahle látka si to totiž zaslouží.
Patříte mezi fanoušky švédské detektivky, nebo vás uhranul spíše Fincherův thriller? Která herečka ztvárnila Lisbeth Salander lépe? Chcete, aby se Američané pustili do natáčení nějakého dalšího dílu? Povězte nám to, jsme zvědaví.
