Brzy v kinech: Frankofonie

"Příběh" ze sladké, nacisty okupované Francie.

Přestože se v této rubrice plánuji vyhýbat kopírování oficiálních textů distributora, dnes musím udělat výjimku:

„Na pozadí druhé světové války (resp. německé okupace Francie) zkoumá režisér Alexandr Sokurov vztah mezi uměním a mocí a ptá se, co nám kultura říká o nás samých. Jeho historický filmový esej je nekonvenční procházkou pařížským muzeem Louvre, kterým diváka provádí Napoleon a Marianne coby alegorický symbol Francouzské republiky. Louvre tu vedle ředitele M. Jacquese Jaujarda a kunsthistorika Metternicha funguje jako třetí hlavní postava – jako úchvatná kulisa i nejvýznamnější úložiště světové kultury.“

Pokud se u vás po přečtení předchozího odstavce také dostavil drobný pocit divácké nejistoty (zhruba ve smyslu: „A o čem to teda ku*va je?“), asi jste pochopili, že film Frankofonie, neboli v mnohem monumentánějším originále Francofonia, le Louvre sous l’Occupation, je hardcore art.

Další zajímavou indicií je, že názvem filmu je cizí slovo, které podle Wikipedie znamená „celek zemí užívajících francouzštinu jako prostředek k dorozumění nebo k rozvoji kultury“, což nemá absolutně žádnou souvislost s ničím, co již bylo řečeno.

A režisérem je ruský intelektuál Alexandr Sokurov, jehož nejlepší dílo Skorbnoje běsčuvstvije na jedné nejmenované konkureční databázi vidělo 13 lidí.

Mým posláním však není vysmívat se umění, pojďme se tedy na Frankofonii podívat konstruktivněji.

Jednou z dějových linek je, že do Louvru přijedou nacisti, aby se pokochali francouzským uměním a pár nejlepších kousků pokud možno odvezli do „ósobní múseum von Herr Göring“. Ředitel Jaujard se jim v tom možná pokusí zabránit, ale možná taky ne, jeho role je trochu nejasná.

Zároveň (nebo možná v paralelním vesmíru?) budou po Louvru pobíhat Napoleon a Marianne (to je ta sympatická paní, co si i v zápalu revolučního nadšení udělala čas na to, aby ukázala kozy) a řešit vztah moci a umění.

Vtipné je, že Velká francouzská revoluce (jejímž symbolem Marianne je) vedla k masovým popravám politických odpůrců a Napoleon se zase tak trochu pokusil ovládnout Evropu, takže má tahle dvojka paradoxně spíš blíž k oněm nacistům, než k francouzské kultuře. Já bych místo nich radši použil Louise de Funese a Obelixe, což by zároveň zlepšilo humoristickou složku filmu.

Dobrá tedy, Frankofonie není film pro každého, ale existují i dobré důvody, proč na něj jít.

Pokud jste se probudili uprostřed noci a vaše myšlení svírala otázka „Jaký je vztah mezi uměním a mocí a co říká kultura o nás samých?“, Frankofonie je film pro vás.

Pokud chodíte balit holky do pražské kavárny a chcete mít nějaké téma k rozhovoru, Frankofonie je film pro vás.

A především, pokud se chcete pomstít své dívce / chlapci, namluvte jí / mu, že jde o romatický film / komiksový akčňák a jděte na to s ní / s ním do kina. Frankofonie je totiž skutečně ideální film pro tento plán.

Jestli jsem vás nalákal, zapište si do deníčku datum premiéry: 24. listopadu 2016.