RECENZE FILMU

Po všech těch nezdařených postapokalyptických filmech poslední doby má člověk právo přistupovat k dalšímu z nich s obavami. Může příběh otce a syna přežívajících v anonymním a zdevastovaném světě ještě něčím zaujmout? Zvládne Viggo Mortensen utáhnout celý film? Nebude příběh odehrávající se převážně v lese nudit? To všechno jsou oprávněné otázky a zodpovědět je není snadné. The Road určitě někomu přijde nudná a nezáživná, stejně jako jiné si získá svojí hutnou atmosférou. Ke které ze skupin se přidáte... to je zřejmě jen na vašem diváckém vkusu.

Odpůrci mohou namítnout, že ničím nezajímavý a neoriginální námět, který bez jediné inovace nabízí dva opuštěné lidi putující krajinou, již byl vyřčen hned několikrát. Možná i lépe. A proč to nepřiznat - budou mít pravdu. Zastánci ale upozorní, že právě krajnost, do které byla jednoduchá premisa vyvedena, dělá z této podívané něco výjimečného. Ani oni se nebudou moc mýlit. Síla The Road spočívá právě v tom, jak dokonalý a bezprostřední pocit beznaděje dokáže navodit. Jako jeden z mála filmů dovede úspěšně využít zavedeného žánru, do kterého se velmi vkusně vměstná. Bez jakéhokoli vysvětlování nebo indicií jsme tak vrženi do světa postiženém nám neznámou katastrofou (můžeme odhadovat jadernou válku, ale řečeno to není) a musíme jen nějak přežít... Stejně jako naši hrdinové.

I když chvílemi jsem měl pocit, že Hillcoat až zneužívá žánru a jeho opotřebování. Možná, že právě to byl jeho záměr. Někomu by mohlo chybět jakékoli vysvětlení situace, do které jsme byli pozváni, ale co nového bychom se mohli dozvědět? Čím by nás tvůrci na rozdíl od jiných filmů mohli překvapit? Ať tedy za bílými místy v ději stojí zbabělost scénáristy nebo záměr, je to nakonec tah úspěšný. Můžeme se věnovat jen a jen našim hrdinům. O nic jiného nám totiž nejde a proto se děj také na nic jiného nesoustředí. Víme tak jen, že lidstvo skomírá, flóra a fauna jsou minulostí a za každým rohem se skrývá nebezpečí v podobě lidožroutských gangů. Proč to tak je, nám ale uniká. Neznámé nebezpečí je však o to silnější.

Přesto rozhodně nečekejte závratnou akci. Tyto hrozby jsou spíše abstraktní a víc než konfrontaci s nimi sledujeme přípravu hrdinů na vypořádání se s nastalými problémy a jejich bezprostřední reakce. Hillcoat naštěstí nezachází tak daleko, aby nějaké ty šarvátky neukázal, ale jsou okrajové a v podstatě nedůležité. Stejně jako není důležitý cíl cesty našich hrdinů. Příznačný název "Cesta" tak prakticky popisuje celý děj filmu. Skutečně jde jen o ní. O odhodlání hrdinů v pouti pokračovat a o jejich zvládání překážek, z nichž nejzákeřnější jsou hlad a vlastní psychika. Oboje naše hrdiny značně potrápí. A protože se tu nehraje na příběh, ale na atmosféru, je to moc dobře. Právě atmosféře je totiž vše podřízeno. Šedivému, depresivnímu vizuálu a špíně všude kolem. Ocitáme se ve světě těch nejděsivějších nočních můr, přestože jde v podstatě jen o procházku po lese během pošmourného dne. Ze všeho je vypumpována i ta poslední jiskřička života a naděje. Právě navození tohoto pocitu dělá Cestu lepším filmem.

Jistě není třeba podotýkat, že celá ta paráda stojí na hereckých výkonech. Na ty si nejde stěžovat, stejně jako je není možné nějak zvlášť chválit. Viggo Mortensen je samozřejmě tahounem filmu. Do svojí role skvěle zapadá a zároveň ji nepřevyšuje. A jakkoli je to pravda, nemůžeme říct, že jde o jeho herecký monolog. Těžko říct, nakolik to byl jeho záměr, ale jedinkrát nás nenapadne, že do téhle role by se nikdo jiný nehodil, protože se vlastně nijak zvláš´t herecky neprojevuje. To samé platí pro Kodiho Smit-McPhee. Oba hrají skvěle a velmi nadprůměrně, ale přesto úplně k srdci nepřirostou. To je jeden z hlavních kamenů úrazu filmu. Postavy sledujeme jaksi z povzdálí. Je to tím zvláštnější, že nás často provádí Mortensen jako vypravěč.

Možná je o i tím, že příběh mnohdy zachází do až moc sentimentálních kolejí. Láska otce a syna je tu mocněna na druhou. Některé scény vyloženě žebrají po vašich slzách a stejně jako fotka koťátka s vykulenýma očima z vás těmi nejkýčovitějšími způsoby rvou city. Někomu by to mohlo skutečně znepříjemnit celkový zážitek, ale pokud přistoupíme na již zmíněný fakt, že tento film není o ději jako takovém, ale navození atmosféry jednotlivými scénami, můžeme se i přes tento problém úspěšně přenést. The Road totiž sází na celkový dojem, který ve vás zanechá, nikoli na vyznění jednotlivých scén a motivů. Za půl roku si vůbec nemusíte pamatovat, o čem že to celé bylo, ale pocit, který jste bezprostředně po zhlédnutí měli, z vás jen tak nevyprchá. Za to se musí před tvůrci smeknout.