Soundtrack k filmu Pokání si získal pochvalu kritiky a diváků. Skladatel Dario Marianelli si za svoji práci odnesl mimo jiné i Oscarovou sošku. Kdo by si chtěl ujasnit, proč se tak stalo, nechť si přečte tuto recenzi (a posléze pustí i samotný soundtrack…). Kdysi jsem slyšel, že Dario Marianelli svým skladatelským stylem hodně připomíná L. van Beethovena. A musím uznat, že jeho soundtrack k filmu Pýcha a předsudek mi to potvrdil. Používání nástrojů, harmonie, vedení melodie a doprovodných figur mi skutečně připadaly jako z klasicismu. Velmi vkusná hudba, která se k filmu opravdu hodila. Jestliže Pýcha a předsudek byl film s klasicistní hudbou, Pokání je naproti tomu film s hudbou romantickou. Nyní bych se rád pustil do samotného rozebírání alespoň některých skladeb. Originálních a zajímavých nápadů je tu skutečně mnoho a já se nemůžu dočkat, až se s vámi podělím o zážitky, které ve mně Marianelli zanechal. Ti z vás, kdo si tento film vybavují, určitě si vzpomenou na Briony a na to její horlivé psaní na stroji. První skladba tohoto filmu se jmenuje právě Briony a je to úvod, jak má být. Krátká skladba, která na sebe ihned upozorňuje a dostane posluchače do patřičné nálady. Nejzajímavějším prvkem této skladby je psací stroj, který skladatel používá jako bicí nástroj. Z nepravidelných úderů se postupně stává pravidelný tlukot, který rytmizuje skladbu. Zanedlouho se přidá klavír se svým neklidným pohybem a hudba vás vtáhne do víru nálad, který vás pustí až poslední skladbou. Moc pěkné je řešení konce této úvodní skladby. Otevřený závěr s akordy ve smyčcích a vyjmutím listu papíru z psacího stroje. Vlastně celý ten nápad s psacím strojem považuji za velice vydařený. Ten totiž neplní jenom úlohu hudebního nástroje. Vždy, když se objeví, je daná scéna nějak spojena s postavou Briony. Psací stroj má tudíž i symbolickou roli. Posluchač, když slyší psací stroj, vybaví si ihned Briony, i když ta na scéně ještě třeba ani není. Je to jakýsi příznačný motiv. Č. 5 With my own eyes. Delší neklidný úvod a dramatický závěr. Briony vydá křivé svědectví a policie odváží Robbieho pryč. Robbieho matka se postaví před policejní vůz a mlátí klackem do předku auta. Kovové údery se stanou součástí hudebního doprovodu a při pohledu na Briony, jak se dívá z okna ven, se přidá i psací stroj. Úžasné propojení scény a hudby přičemž hudba zůstává dokonale samostatná. Love Letters čili č. 7 je vlastně duo klavíru s violoncellem. Klavír hraje bouřlivou a rozvášněnou melodii zatímco violoncello jej imituje, doplňuje a doprovází. Je to skladba plná neklidu a roztěkanosti, ve které ovšem nechybí ani jemnější okamžiky. Marianelli zde přestává být klasikem a stává se plnohodnotným romantikem. The half killed je jedna z nejdramatičtějších skladeb z celého filmu. V úvodu máme smyčce s pomalou a odevzdanou melodii. Krátce na to hudba naroste co do intenzity. Pravidelné tiché údery (předpokládám, že to jsou tympány + pizzicato v kontrabasech) a žesťová část orchestru. Najednou zlom. Tatáž melodie se vyvalí jako lavina. Klavír s doprovodnými figurami, smyčce (zejména housle) a žestě se ujmou melodie. Ve filmu se hudba objeví hlavně při příjezdu zraněných vojáků do nemocnice, kde se školí mladá Briony. Opravdu pěkná skladba. Skladba č. 10 s názvem Elegy for Dunkirk mě zaujala ještě dříve, než jsem viděl samotný film. Dvě různé melodie se zde překrývají. Melodie orchestru a sbor vojáků. Přitom obě melodické složky mají rozdílné nálady a ani by k sobě moc neladily. Melodie smyčců je smutná, pomalá, táhlá. Zpěv vojáků je naproti tomu více energický, otevřenější, plný nadějí. A dohromady je to naprostý skvost. Člověk by z takového spojení očekával, že se smutná hudba trochu rozveselí a ta veselá, že trochu ztemní. Že se to prostě zprůměrní. Něco jako když spojíte modrou a žlutou a vy očekáváte zelenou. Jenomže výsledek je jiný, než by kdo předvídal. Opravdu nedovedu popsat tu atmosféru. Vězte jen, že zelená to není. Přestože obě melodické složky jsou na sobě navzájem nezávislé, vypadá to, jako by byly neoddělitelné. Ve filmu tato hudba doprovází scénu v přístavu. Kamera zabírá různé části pláže plné vojáků. V jednu chvíli se pak přiblíží ke skupině, která zpívá tento zpěv a pak se zas oddálí. Na CD je tento okamžik zachován celý do detailu. Doprovodná hudba a postupný "příchod" a "odchod" mužského sboru. V závěru pak opět jen samotný orchestr. Č. 11 Come back začíná tichým mužským sborem v pozadí orchestru. Pak je instrumentální spojovací část, kterou již známe z první skladby a po ní najednou zvučné a slavnostní varhany, které zase splynou s následující částí, čili opět s orchestrem a klavírem. Je to znovu věrný doprovod scény, v tomto případě ta ze svatby v kostele. Velice působivé. Opravdu zajímavým nápadem bylo zařazení skladby C. Debussyho "Svit Luny" do soundtracku a hlavně jeho umístění úplně na závěr. Za jiných okolností zní tato skladba snivě, křehce, tajemně. Filmaři jí ale spojili s tak zvláštní scénou, že konečný efekt je jiný. Něco mezi nostalgickým a groteskním. Tichounký a nenápadný závěr tohoto kusu krásně ukončí celý hudební kolotoč. Musím říct, že ze samotného filmu Pokání jsem nebyl až tak unesený jako spousta lidí, ale chápu, že to má úspěch. Myslím, že nebýt hudby, nebyl by film tak opěvován. Jestliže se film líbí, hudba na tom má opravdu nemalou zásluhu. Melodická, zpěvná, barevná, překrásná. Dejte na mou radu. Poslechněte si tento soundtrack. Málokdy jsem si tak jistý procentovým ohodnocením jako v tomto případě. Dario Marianelli se tímto veledílem zařadil mezi skladatelské špičky dnešní doby. Caro signor Marianelli, i miei complimenti!