RECENZE FILMU

Youtube snímek "Ridleyho Scotta" s polooficiálním českým názvem Život v jednom dni (Life in a Day) měl být, chce být, nebo spíš mohl být (ale není) revolucí v kinematografii či alespoň dokumentu. Zcela bez přehánění. Celý svět, přesněji kdokoli, kdo má zájem, natočí během jednoho daného dne video a odešle ho na youtube. "Ridley Scott" z té kupy nahromaděného materiálu sestříhá komplexní filmové dílo, jež zobrazuje celé současné lidstvo ve vší jeho kráse, ošklivosti i obyčejnosti. Taková nádherná myšlenka! Mohlo tu být něco skutečně hodnotného. Velkého. "Odkaz příštím generacím", kterému by Koyaanisqatsi jen závidělo, když se to tak vezme. Není. Je tu jen devadesát minut patosu, politické korektnosti, nepřekonatelné lásky a lidské dobroty.

"Ridley" se ze záběrů z 24. července 2010 pokouší sestříhat (zřejmě) artový film, jenž by propagoval rovnost, bratrství, soudržnost, ale třeba i nešťastnost jedince v našem světě. Přestaňte se smát, není to vyloženě špatný záměr. Ostatně v takovém měřítku ho ještě nerealizoval nikdo. Sto devadesát sedm zemí, osmdesát tisíc klipů, čtyři a půl tisíce hodin materiálů. Po tomhle machrování s čísly, které najdete všude, musí být jasné, že tvůrci pojali Život v jednom dni vskutku megalomansky! Nicméně způsob, jakým "Ridley" to svoje umění patlá, se mi zdá poněkud, no, řekněme nešťastný.
Abych to upřesnil, říkám "Ridley Scott", protože na tak známého člověka se nadává snadněji, ale je fakt, že slavný filmař projektu propůjčil své jméno zřejmě mnohem výrazněji, než mu věnoval svůj čas. Je jasné, že neviděl všechny příspěvky, stejně jako do detailu neřešil výsledný produkt - mužem plně zodpovědným je spíš Kevin Macdonald (držitel Oscara za dokument One Day in September). Nicméně já budu používat "Ridley". Otec Vetřelce pod to ostatně nalepil své jméno dobrovolně, já ho tedy s radostí použiji.

V době, kdy youtube vládne popkultuře, každý ho zná a někdo pro něj žije, denně natáčí své videodeníky a cpe svůj život do jedniček a nul, přišel tento experiment v pravou chvíli. Zapojila se opravdu hromada lidí, ovšem mám pocit, že jejich snaha přišla vniveč. Podle záměru mělo jít jistě o jakousi vševýpověď o charakteru, chybách, ctnostech a názorech dnešního člověka. A v první řadě měl být výsledek "pravdivý". A nepochybuji o tom, že kdyby "Ridley" chtěl, aby tomu tak bylo doopravdy, neměl by problém v těch stovkách hodin skutečného ducha dneška nalézt. Již po zhruba deseti minutách je ale jasné, že tady o žádné "ukazování světa takového, jaký je," nepůjde. Že tady se bude jednotně jásat nad obecně uznávanými kvalitami života, jednotně sténat nad prvoplánovými problémy a jednotně propagovat politicky korektní individualita. Většina Života v jednom dni je z kontextu vytržená atrakce, jež připomíná ony barevné reklamy na coca colu, kde se lidé všech ras a vyznání drží za ruce a tancují po ulicích. A pokud tomu tak není, očividně se máme ptát: "Proč se ti lidé nedrží za ruce a netancují po ulicích?"
Jsou tu tedy i chvíle, kdy lidé prezentují svůj nešťastný život. Jsou tlustí, sami, brečí. V tom případě jde vždy o bílé Američany (ukázat nešťastného kohokoli jiného by přece bylo nekorektní - ať je tedy kdokoli jiný v jakkoli špatné situaci, vyplyne z toho vždy, že si "přesto umí užívat života"). A po takovéhle depce bude následovat dalších deset minut rozjuchaných karnevalů, aby se to nějak vyrovnalo.
Pokud je tu někdo nešťastný, je to způsobeno výlučně a naprosto jasně tím, že je sám - jako by byla samota jediný důvod k neštěstí na světě. Jak příhodné pro internetovou stránku, která sdružuje miliony lidí a jistě se chce rozrůstat.

Tento dokument navíc postrádá gradaci, protože se "Ridley" jeho "děj" nesnaží stupňovat, naopak ho neustále vyhlazuje. Po optimistické scéně přichází pesimistická, po hromadné akci osobní zpověď... a tak dále. To je možná "spravedlivé" a katalogově logické, ale emoce se tak střídají moc rychle na to, aby mohly zapůsobit.
Z toho vyplývá i výsledná nulová výpovědní hodnota a soudržnost. Ty jsou jistě chybami střihačů (i jim říkejme pro zjednodušení "Ridley"), kteří nedokázali dát smysl něčemu tak různorodému, nicméně jistě atraktivnímu, jako jsou domácí videa z celého světa. Což se od nich ale očekávalo. Je tu několik zajímavých momentů, jsou ale povětšinou utopeny v masách dalšího "nekontextu". Jediná scéna, která má šanci vyniknout, je proto ta úplně poslední - protože jí nemá co přebít. Té se i daří vyvolat dojem, že ze snímku skutečně něco vyplývá. Bohužel je to jen iluze, protože úplně to samé by z ní vyplývalo, kdybychom před ní nesledovali devadesát minut střípků ze života. Střípků typu "malá indická holčička jde ulicí", "ruský týpek je vážně cool" a desetiminutovou pasáž záběrů na náhodné lidi, kteří říkají "co mám rád" nebo "koho miluji".

Nebudu tu předhazovat teorie o tom, že některé scény musejí být očividně "Scottem" nahrané. Nemusí to být pravda, stejně jako může, ale důkaz na to nemám a pátrat po něm nebudu. V podstatě "nahrané" byly totiž všechny. Lidé (když nejde o dav) vědí, že jsou natáčeni, mají svůj po domácku připravený scénář a text. Nejde o profesionální filmaře, takže někdy je jejich snaha zcela očividná. A logicky povrchní. Místo aby ale "Ridley" onu povrchnost odhalil a postavením scén do správného pořadí nebo kontextu se celému tomu divadlu tak trochu "vysmál" a dal mu skutečnou hodnotu, naopak se doslova rochní v jeho prvoplánovosti a záměru jeho autorů "být v pohodě" nebo "být slzopudný". Jestli tedy z Života v jednom dni něco vyplývá, je to povrchnost a neosobnost dnešního světa. Není to ale pointa záměrná, což je opravdu velmi smutné.